Doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina CSc., poslanec Evropského parlamentu
Vytištěno z internetové prezentace poslance Evropského parlamentu Doc. MUDr. Jaroslava Zvěřiny CSc. - www.zverina.cz
URL: http://mep.zverina.cz/187/cz/print/krize-hlavniho-politickeho-proudu-v-evropske-unii-pokracuje/

Krize hlavního politického proudu v Evropské unii pokračuje

Revue Politika 1/2006

Není zřejmě pochyb, že nejsilnější politické strany v Evropském parlamentu byly a jsou ve své podstatě "proevropské". Tímto eufemistickým označením se dnes rozumí především sdílení společného přesvědčení, že jen prohlubující se integrace, završená vytvořením federativního celku ve smyslu "Spojených států evropských", je tou správnou "evropskou" cestou. Toto přesvědčení, jak se zdá, stále převažuje jak v řadách nejsilnějších socialistických, tak i liberálních a konzervativních politických stran.

Profederální evropské politické ideje zažily svoji "glanzperiodu" na konci dvacátého a na samém počátku jednadvacátého století. V té době se v Evropské unii vytvořila atmosféra zdánlivě na věčné časy udržitelného procesu integrace, který měl Evropskou unii vést strmou cestou k lepším zítřkům. V takové atmosféře se nic nezdálo nemožné. Každá pochybnost o reálnosti takové jednoznačné vize byla ihned označována za politicky nekorektní euroskepticismus. Evropským politikům dlouho unikala prostá skutečnost, že prohlubující se integrace je proces, který je v příkrém rozporu s jinou výraznou unijní tendencí, totiž s rozšiřováním o stále nové a nové země.

Popsaná atmosféra vedla k nevídaným excesům politického konstruktivismu. Politické elity se rozhodly, že vybudují ideální Evropskou unii tak, že o ní napíší ústavní smlouvu. Tyto snahy vyvrcholily svoláním "ústavodárného konventu", který vypracoval návrh ústavního textu. Ústavní smlouva materializovala zbožná přání hlavního proudu unijní středopravé i středolevé politiky. Evropské politické elity chtěly mít ideální unijní projekt a rozhodly se své politické vize definovat textem, který byl občanům předložen velmi autoritativně, s náležitými obřady, které vyvrcholily společným podpisem návrhu ústavního textu šéfy vlád členských zemí v Římě. Všechny hlasy, varující před ústavním návrhem, byly okřikovány a umlčovány jako politicky nekorektní a směšné. Ústava měla dát odpověď na problémy, se kterými se Evropská unie potýká. Podle svých autorů a zastánců měla ústava pronikavě zlepšit vládnutí uvnitř Unie, ale také její vystupování navenek.

Myslím, že důvěra v univerzální dobro ústavní smlouvy nemá daleko k náboženské fascinaci. V jisté úvaze jsem kdysi tuto umanutost charakterizoval jako svého druhu obsesi ("konventitida"). Evropské politické elity investovaly do ústavy tolik politického a emočního kapitálu, že odmítnutí návrhu v referendech (Francie a Nizozemí) vyvolalo v evropských politických kruzích šok a depresi. Evropská unie byla nucena vybrat si time out. V chování rozčarovaných a dezorientovaných evropských politiků jsou patrné některé společné znaky: depresivní nálada, ztráta sebevědomí a oslabení víry ve všemocnost EU. Tento rys je kompenzován křečovitým okřikováním "nepřátel ústavy", kteří jsou šmahem označováni za extremisty a nepřátele Evropské unie. Druhou charakteristikou je usilovné lpění na navyklém modelu konstruktivistického politického myšlení. Tito lidé stále vidí jedinou možnou perspektivu v realizaci politické vize, kterou nakreslil "ústavodárný konvent". Pokud jsou vůbec nakloněni myšlence na nějakou modifikaci ústavní smlouvy, pak snad jen na její rozdělení a uvádění do života po částech, salámovou metodou.

Jedno přiblížení reálným problémů však stávající situace přinesla. Mnozí nahlédli, že procesy neustálého rozšiřování a neustále se prohlubující integrace EU jsou skutečně protichůdné a není možné je dlouhodobě udržet pospolu. Začal tedy proces hledání nové rovnováhy mezi nimi. Jak to vyjádřil jeden z francouzských konzervativních poslanců, "to rozšiřovací šílenství musí už konečně přestat". Tato deprese expanzivní sebedůvěry ovlivňuje významně stávající diskuse o přijímání nových členů, zejména pak Turecka a Chorvatska.

LIDOVECKÝ PŘÍSPĚVEK

Politiků, kteří by byli ochotni realisticky přiznat, že myšlenka ústavní smlouvy musí být na roky odložena, není dnes v nejsilnějších politických stranách v Evropském parlamentu mnoho. EPP (Evropská lidová strana) bude mít v březnu 2006 v Římě svůj kongres. K této příležitosti vypracovala nedávno návrh "Římského manifestu", který má být na kongresu diskutován a přijat. Text je to nepříliš záživný, nicméně dává nahlédnout do hlavního proudu stávajícího politického myšlení v EU myslím velmi dobře.

Hned v úvodu se konstatuje, že "mnoho občanů EU cítí, že Unie expanduje příliš rychle". Rozšiřování ani jeho směr není přitom občanům dobře vysvětlováno. Draft volá po "redefinování identity Evropské unie". Cílem má být Unie, která je soudržná a chrání své společné hodnoty a standardy. EPP je prý dnes jedinou politickou silou, která je skutečně proevropská. Přitom evropský integrační model, který předkládají evropští socialisté, se od toho lidoveckého liší jen větším rozšiřovacím optimismem. Nedostatky stávajícího integračního modelu EU mají být odstraněny větším prosazením ne právě jasně definovaného "principu subsidiarity". Uplatnění této zásady z jisté vatikánské encykliky má přiblížit politiku EU blíže občanům. Princip, že na nižších článcích politické moci je třeba řešit vše, co jen lze, se samozřejmě efektně deklaruje, hůře však uvádí do života.

"Evropská unie - společenství hodnot" je název druhé kapitoly dokumentu. Opakuje se zde časté tvrzení evropských politiků, že EU nemůže zůstat "jen" jednotným hospodářským prostorem. Musí sdílet společné hodnoty, a to ve jménu "míru, stability a prosperity". Protože EU potřebuje více soudržnosti, soudí manifest, že takový cíl je dosažitelný jen uplatněním "ústavní smlouvy". Myslí-li se tím smlouva nedávno odmítnutá dvěma významnými členskými zeměmi, pak je to úvaha hodně optimistická.

Jako další problémy zmiňuje manifest globalizaci, migraci a terorismus. Společná sociální a kulturní základna, vycházející z židovsko-křesťanské kultury, má být tím hlavním soudržným činitelem. Má zřejmě také určovat budoucí hranice Evropské unie. "Naši občané jsou velmi skeptičtí k budoucímu rozšiřování EU," praví se v dokumentu. Ani slovo o tom, že největšími skeptiky v této věci jsou právě někteří evropští politici, zejména ze skupiny Evropské strany lidové. Aniž by dokument jmenoval Turecko, praví se v něm, že těm státům, které nesplní podmínky plného členství, má být nabídnuto "privilegované partnerství". To je termín, který k plné dokonalosti rozvinula německá CDU/CSU v posledních parlamentních volbách. Nedá se říci, že by tím německé voliče nějak zvlášť oslnila.

Třetí část dokumentu se zabývá větší transparentností a akceschopností EU. Bez toho, že by se namáhal nějakou konkrétnější argumentací, tvrdí manifest, že "stávající institucionální aranžmá, stanovené smlouvou z Nice, prostě není dostatečné pro fungování rozšířené EU s pětadvaceti členy". Je to zajímavé konstatování. José Barroso nedávno prohlásil, že Evropská unie si bude muset zvyknout na fungování podle modelu z Nice. EPP však soudí, že EU jest "institucionálně paralyzovaná" (?!). Je tedy prý třeba vypracovat "novou ústavní smlouvu".

Opakuje se zde rovněž velice častá úvaha "mainstreamu" evropské politiky o tom, že informační kampaně unijních institucí jsou málo efektivní a nepřesvědčivé. Jako by za neúspěch emeritní ústavní smlouvy mohla právě jen insuficientní propaganda. Manifest slibuje novou ofenzivu na poli ovlivňování veřejného mínění v členských státech "žádoucím" způsobem.

Čtvrtá část manifestu se zabývá politickými prioritami EPP v Evropské unii. Více inovací, ekonomický rozvoj a více pracovních míst jsou prioritou první. Konstatuje se, že nejlepší zárukou rozvoje v oblasti ekonomiky a zaměstnanosti nepochybně je zdokonalování funkcí společného trhu, zejména volný pohyb služeb. Poslední tvrzení vyznívá poněkud pokrytecky, protože hodně poslanců za EPP se snaží ze směrnice o volném pohybu služeb vyjmout co nejvíce, aby chránili pokud možno zájmy svých členských zemí. Také ostatní recepty jsou hodné podpory, zejména pak omezování byrokracie, více transparentnosti, větší podpora výzkumu a vývoji a podobně. Okrajově je zmíněn také "Lisabonský proces", který prý je nyní "konečně brán vážně". Ani slovo zde nenajdeme o krizi takzvaného "evropského sociálního státu" a o způsobu, jak se EPP hodlá s touto krizí vyrovnat.

Druhou prioritou je "ochrana občanů EU". Míní se tím samozřejmě vnitřní a zahraniční bezpečnost. Receptem je zde posílení práce Europolu a Eurojustu. Ani zmínka o transatlantické vazbě nebo o NATO, dokonce ani o Interpolu.

Třetí prioritou je sílící role EU v globalizujícím se světě. Unie má bojovat za lepší a bezpečnější svět. Dosáhne toho větší jednotou a efektivními investicemi do obrany. Zejména prý EAA (Evropská zbrojní agentura) má zde být posilou. Opět ani slovo o NATO a vztahu EU k němu, nic o nákladech na obranu a budování efektivních ozbrojených sil. Ve světě se EU bude zasazovat o prosazování lidských práv. Jak a s kým, to se zde neuvádí.

Čtvrtou prioritou je environmentální politika. Poslední přírodní katastrofy přesvědčily EPP, že "se s tím už konečně musí něco dělat". Bude se tedy hledat společný mezinárodní přístup k "trvale udržitelné politice".

Manifest EPP tedy soudí, že stávající krize EU se rozvinula proto, že nebyla dokončena ratifikace návrhu ústavní smlouvy. Podle jeho autorů je třeba "revitalizovat společnou identitu Evropské unie a zvýšit důvěru občanů k unijním institucím". S takovou "vizí" se však Evropská lidová strana sotva bude moci o větší důvěru občanů úspěšně ucházet.

STARÉ DOBRÉ HODNOTY

Vcelku logicky se dnes všichni zamýšlíme nad našimi společnými perspektivami. Politická diskuse by zde měla být vedena zejména o konkrétních aktuálních problémech. Evropská unie nepochybně je úspěšným příběhem. Přerozdělováním přibližně jednoho procenta HDP členských zemí dosahuje značné míry tržní a podnikatelské harmonizace nadnárodního prostoru. Zcela jistě to však není taková míra přerozdělování, která by dokázala efektivně ekonomicky sjednocovat kontinent. S výraznými rozdíly ekonomické výkonnosti členských zemí se budeme muset smířit ještě po celá desetiletí. Ani eurozóna zřejmě nebude všelékem na ekonomické neduhy našeho ekonomického prostoru. Ten prostor dnes také není spolehlivě konkurenceschopný v globálním měřítku. Asi největším problémem členských zemí je dnes pomalý hospodářský růst a neschopnost více investovat do vzdělávacích a vědeckých projektů.

Ekonomická síla naší pětadvacítky není doplněna dostatečným obranným potenciálem ani na vlastním kontinentu, ani globálně. Nic rozumného v oblasti globální bezpečnosti není Evropská unie schopna realizovat bez součinnosti se Spojenými státy. Přesto má mnoho evropských politiků setrvalou tendenci vymezovat se při každé možné i nemožné příležitosti antiamericky. Předpokládal bych, že zejména evropská pravice bude schopna zodpovědného vztahu k NATO a k transatlantické vazbě. Sjednocení evropských středopravicových stran alespoň v této zahraničně politické orientaci však není, jak se zdá, v dohledu. Nicméně nejsilnější pravicová síla by měla takovou vizi alespoň deklarovat.

Přestože Barrosova Evropská komise vyhlásila start intenzivní diskuse o budoucnosti Evropské unie, nic takového zatím neprobíhá. Budeme se zájmem sledovat březnovou konferenci evropských lidovců. Budou se tam znovu a znovu opakovat "proevropské" fráze, nebo bude tato politická síla schopna nějakých srozumitelných a hlavně pro občany atraktivních vizí v oblasti sociálních a ekonomických reforem? Vystoupí tam politici, kteří budou schopni realistických postojů ke globálním bezpečnostním hrozbám? Někteří analytici tvrdí, že nám v Evropské unii dnes nejvíce chybí silné a charismatické politické osobnosti. Obávám se však, že i kdybychom je nalezli, budou jen velmi obtížně hledat na unijní politické scéně silné a přitažlivé ideály. Lpěním na odmítnutém textu návrhu ústavní smlouvy ani věčným sněním o tom, jak Evropská unie dohání a předhání Spojené státy, se k takovým ideálům nedobereme. Pro začátek by myslím stačilo prášit staré dobré pravicové hodnoty týkající se čtyř základních svobod (svoboda pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu). Nic optimističtějšího a pravicovějšího v základech Evropské unie nenalezneme.

doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc.
poslanec Evropského parlamentu (ODS/EPP-ED)
 |  |  |  |
 |
normal
 |
pro nevidomé
 |
AKTUÁLNÍ STRÁNKY ZDE
 |