Návštěva Čínské lidové republiky
8.5. - 11.5.2006

Jako člen delegace členů Právního výboru Evropského parlamentu ze skupiny EPP-ED jsem se zúčastnil krátké návštěvy Čínské lidové republiky. Hlavním cílem cesty delegace bylo studium problémů v oblasti ochrany duševního vlastnictví. Není myslím neznámé ani u nás, že ještě donedávna si Čína s problematikou ochranných známek, copyrightu, průmyslových vzorů a patentů příliš starostí nepřipouštěla. Ta doba je již minulostí, jak nás tam všichni ujišťovali.

Čínská ekonomika je dnes neobyčejně otevřená. Export tvoří obrovskou část domácího bohatství a produkuje miliardové přebytky v dolarech. Jako člen Světové obchodní organizace (WTO) si Čína nemůže dovolit nerespektovat příslušné mezinárodní úmluvy. Odhaduje se, že v Číně se dnes vyrábí až dvě třetiny všech nelegálních kopií kde čeho. Od audiovizuálních nahrávek po náhradní součástky ke strojům a automobilům. Tamní politici i experti nás ujišťovali, že to číslo je přehnané. Také jinde ve světě se zdatně kopíruje a nedovoleně napodobuje. Prodavači různých napodobenin se to ovšem po ulicích Šanghaje i Pekingu jen hemží. Nám nabízeli zejména falešné pera známé značky „Mont Blanck“ a hodinky „Rolex“. Zajímavé je, že na těch „pravých švýcarských hodinkách“ byly nápisy, svědčící pro původu japonském. Jestli ovšem nebyly také jen falzem, které má ztěžovat nalezení nelegálního producenta.

Zcela nedávno proběhl v Číně „Týden ochrany duševního vlastnictví“, zaměřený zejména na popularizaci této problematiky v nejširší veřejnosti. Konají se specializované kurzy a doškolovací programy pro policisty, prokurátory a soudce, ale také pro velký počet státních úředníků, kteří se touto problematikou zabývají. Pravda je, jak nám řekl profesor Chen Peiyao z Institutu pro strategická studia v Šanghaji, že ještě nedávno se této oblasti moc nevěnovali. První zákon o této materii, zdejší patentový zákon, pochází z roku 1985. Patenty se zde tedy nedávno dožily dvaceti let. Pro srovnání: patenty v USA mají tradici 300 roků, a v Japonsku 200 roků. Většího souladu s principy WTO v legislativní oblasti bylo dosaženo až v roce 2004, kdy odstartovala masivní informační a legislativní kampaň kolem ochrany duševního vlastnictví. Možná prý to souvisí s tím, že pojem duševního vlastnictví nebyl v Číně dlouho vůbec znám. I starověká čínská kultura považovala plagiáty originálů mistrů výtvarného umění za svého druhu umění, které bylo vysoce hodnoceno. Čína prakticky zaspala průmyslovou revoluci v osmnáctém a devatenáctém století, takže zde tradice vynálezů a patentů prakticky neexistovala. Pak přišla komunistická diktatury a „kulturní revoluce“, které se dokonale postaraly o deformaci v přístupu lidí k duševnímu vlastnictví. Ostatně chtějte propagovat duševní vlastnictví v zemi, kde sám pojem soukromého vlastnictví je téměř neústavní.

V současné době se v souladu s přijatými zákony vedou správní a trestně právní řízení ve více než desetitisících případů. Velkým problémem, a to zdaleka ne jen v oblasti IPR, je těžkopádně fungující státní správa a neefektivní soudy. Je-li to relikt komunistické diktatury, pak je dosti podobný situaci u nás, alespoň na první pohled. Také tady se některé na pohled zcela jednoduché případy táhnou roky. Rozsudky jsou prý někdy hodně překvapivé, a to zejména ve venkovských regionech, kde se soudci častěji ocitají pod vlivem místních funkcionářů. Nicméně zdejší státní úředníky a soudce pravidelně a vytrvale proškolují nejrůznější zahraniční agentury. Čínští experti nás ujišťovali, že se zde věci pohybují správným směrem. Chtějí čerpat zkušenosti nejen z Evropy a Spojených států, ale také třeba z Tajwanu.

Již od roku 1994 se připravuje koncept zákonné úpravy vlastnictví pro čínský právní systém. Jak tato neskutečná doba nasvědčuje, je to koncept značně konfliktní. Někteří čínští právní experti stále tvrdí, že samotný pojem soukromého vlastnictví je v Číně nemyslitelný, protože zdejší ústava vychází ze socialistického konceptu kolektivního vlastnictví všeho. Zdá se, že navržený zákon bude jedním hmotných právních pilířů „socialistického tržního hospodářství“, ke kterému čínská státostrana zemi vede. Ani největší škarohlíd nemůže zdejšímu vedení upřít podstatné ekonomické úspěchy. Možná že koncepty našeho profesora ekonomie Oty Šika přece jen někde jistý úspěch zaznamenají….

Obliba komunistického vedení mezi lidovými masami nijak neklesá. Vcelku nikdo, s kým jsme zde hovořili, nijak nepochybuje o tom, že Čína by i ve zcela demokratických volbách zvolila komunisty. Někteří europoslance proto neustále kladli otázku, proč že vlastně komunisté talkové volby nevypíší a demokracii z centra nezavedou. Ta otázka samozřejmě svědčí o nepochopení podstaty diktatury, která nemůže připustit ani teoretickou možnost, že by o svou moc přišla. Ostatně ani dnes nedokáže nikdo dát spolehlivou odpověď na otázku, co by vlastně nastalo zejména v dlouhodobé perspektivě, kdyby se tato obrovská země pustila do demokratických voleb. Experti se shodují na tom, že nic takového zde v dohledné době nebude na pořadu dne. Komunističtí šéfové si zde vedou neobyčejně obratně. Mohou rozehrávat oblíbenou strategii „rozděl a panuj“, když ty chudé budou stavět proti bohatým a naopak.

Čínsko – japonské vztahy (China Daily 10.5.06)

Oficiálně jsou dnes vztahy mezi Čínou a Japonskem ochlazeny. Čínská strana opakovaně protestovala proti tomu, že japonský premiér navštěvuje památník národních hrdinů „Yasakusi Shrine“, kde jsou pochováni také někteří důstojníci z druhé světové války, kteří se podíleli na válečných zločinech na asijském kontinentu. Před časem vedly nálady, které se v Číně kolem této záležitosti rozpoutaly, až k pouličním protijaponským demonstracím. Oficiální vzájemné vztahy obou zemí se sice pomalu normalizují, ale jisté napětí přetrvává.

Kromě oficiálních politických vztahů existují také vztahy na úrovni běžných lidí a obchodníků. Ty se na rozdíl od těch oficiálních příliš neřídí centrální politickou vůlí. Již před navázáním poválečných diplomatických styků v roce 1972 existovaly mezi oběma zeměmi poměrně živé obchodní a neformální mezilidské kontakty. Podobně je tomu dnes. V Japonsku byla založena nadace „Japan-China 21st Century Foundation“, která zve každoročně k návštěvám Japonska více než 150 čínských studentů. Živé jsou kontakty a výměny kulturní. Vždyť tyto země spojují nejméně dva tisíce let nepřetržitého ovlivňování obou kultur. Dvoustrannou spolupráci udržují mezi sebou města. Takových bilaterálních přátelských svazků se registruje v současné době 299. Vzájemná obchodní výměna je veliká a oba státy opakovaně dokázaly, že jsou schopny i mezinárodní spolupráce.

Je zajímavé, jak velice citlivě reflektuje oficiální Čína japonské válečné zločiny, spáchané za druhé světové války na čínském a korejském území, ale jak na druhé straně zcela přechází mlčením rozsáhlé škody a utrpení, které čínskému lidu přinesla tak zvaná „kulturní revoluce“. Jen lidských obětí této podivné občanské války byly desítky milionů. Přitom je toto téma dodnes v čínské společnosti tabuizované. O nějakém „vyrovnání se s minulostí“ nemůže být ani řeči.

Hospodářský boom sice pomáhá zvyšovat životní úroveň a bohatství lidí ve „zvláštních ekonomických zónách“ a na celém jihovýchodě Číny, není však všemocný. Zdá se, že zejména v oblasti zaměstnanosti bylo dosaženo jistého nasycení pracovních trhů. Ukazují na to stesky absolventů prestižních čínských univerzit, kteří hledají práci. V Číně je vysokoškolské studium poměrně nákladnou záležitostí. Školné je běžné a chudé rodiny se na studia svých dětí zadlužují. Studenti si přivydělávají vedlejšími pracovními poměry a často žijí na úvěr. V novinách jsem nalezl informaci o vysokoškolském studentovi z chudé zemědělské rodiny, který má osm (!) pracovních úvazků, aby mohl pokrýt školné a studijní náklady svoje a čtyřech dalších studentů, které podporuje na střední škole. Dobře placená práce se dnes hledá i v Šanghaji a jiných bohatších oblastech stále obtížněji. Firmy absolventům nabízejí poměrně nízké nástupní platy, které nestačí na splácení vysokých dluhů a na podporu chudých rodin, ze kterých studenti pocházejí. Podobně jako u nás však zdejší absolventi vysokých škol odmítají nastoupit špatně placená místa, což jejich šance na uplatnění jen dále snižuje.

Šanghaj je dnes asi největší čínská městská aglomerace. Žije zde téměř dvacet milionů lidí. Centrum Šanghaje na některých místech připomíná zašlou slávu koloniálních časů. Historické budovy, postavené v koloniálním stylu, stejně jako jejich secesní interiéry, jsou zde dnes ceněnými kulturními památkami. Některé slouží jako banky a sídla úřadů dodnes. Centru však dominuje architektura moderní ekonomické expanze, výstavné mrakodrapy hotelů, úřadů a institucí zde rostou jako houby po dešti. Ze všech měst, které jsem viděl, připomíná Šanghaj nejvíce New York. Musíte poodjet poměrně daleko z centra, abyste si na chudých staveních a jejich obyvatelích připomenuli, že se přece jen nacházíte v rozvojové zemi. Na rozdíl od New Yorku je na ulicích Šanghaje ovšem neobyčejný pořádek a o bezdomovce nezavadíte. Podobné „negativní sociální jevy“ zřejmě dokáže všudypřítomná čínská policie z centra města vytlačit.

V Šanghaji je mezi automobily jednoznačně nejčastější značka VW. Volkswagen zde má montážní továrnu, která produkuje typy v Evropě neobvyklé. Třeba VW „Santana“, jakousi reminiscenci na starší typ Passata. Nebo VW „Gol“, který „Golfíka“ opravdu velmi připomíná. Podstatnou část, snad polovinu dílů na tyto vozy tvoří tuzemské výrobky.

Právě v době, kdy jsme navštívili ČLR, byly publikovány oficiální ekonomické informace za rok 2005. Je evidentní, že ekonomika se zde velmi dynamicky rozvíjí. Meziroční růst HDP přesáhl 10%, což je obrovské číslo, když si uvědomíme, že celé obrovské oblasti kontinentální Číny jsou velmi chudé. Růst ekonomiky ve „zvláštních ekonomických zónách“ je velmi dynamický. Zahraniční investice se meziročně zvýšily o více než třetinu. Ekonomy ta čísla těší, ale nedá se to říci o všech Číňanech. Mnozí z nich mají zřetelné obavy z vyprodávání „národního bohatství“ a z rostoucí moci zahraničních ekonomických kolosů.

Životní úroveň lidí se zde dynamicky zvyšuje. Ve zvláštních ekonomických zónách jako je třeba Šanghaj, je to zvyšování zcela evidentní. Ve venkovských oblastech a hluboko ve vnitrozemí se však ono zvyšování příliš nevidí. Naopak, prohlubuje se rozdíl mezi bohatými a chudými regiony. Reagoval na to ostatně i březnový sjezd lidových zástupců, který jako jeden z úkolů měl postavit oživení ekonomiky v chudém vnitrozemí.

Chudé regiony nejsou příliš klidné. Podle neoficiálních informací se v posledních letech stále častěji vyskytují lokální demonstrace nespokojených občanů venkovských provincií. Hlavní motivací bývá nespokojenost s hmotnou a sociální situací. Zprávy o těchto událostech jsou samozřejmě v masmédiích uváděny jen zřídka.

Napětí mezi bohatými provinciemi Číny a těmi chudšími může ilustrovat aktuální spor o výši odškodného, které má být vyplaceno rodičům, jejich dcery byly usmrceny při vážné dopravní nehodě. Dvě měly bydliště v bohaté městské části, a tak rodičům soud jako odškodnění přiřkl po 200.000 juanů. Třetí byla svým, bydlištěm příslušná na chudý venkov a rodičům tak má náležet pouhých 90.000 juanů. Myslím hezká ukázka moderní socialistické tržní ekonomiky. Ostatně při každém delším rozhovoru s čínskými odborníky, které jsme kontaktovali, zaznělo nakonec, že „tady v Šanghaji (Pekingu) skutečnou Čínu nepoznáte, to byste museli na venkov“. V centru Šanghaje se prakticky žádné chudé čtvrti nevyskytují. To v Pekingu již není tak obtížné do nějaké zajít. Tam si člověk uvědomí, že ekonomická síla této země spočívá na bedrech bohatých regionů na jihovýchodě státu. Venkov a vlastně celý Středozápad Číny je mnohem chudší. Jinak by průměrný hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele nemohl být nějakých 1000 USD. Prudký hospodářský vzestup rozevírá také nůžky mezi bohatými a chudými. V bohatých regionech přibývá extrémně bohatých podnikatelů a manažerů. Průměrný Číňan snadno dospěje k závěru, že tyto horentní příjmy a bohatství jsou nezasloužené a hrubě nespravedlivé. Rozdíly mezi „horními deseti tisíci“ a zbytkem jsou dnes v socialistické Číně zřejmě ještě větší, než v kapitalistických Spojených státech. Velkým problémem centrální vlády (a tedy Ústředního výboru KSČ) zůstává samozřejmě mírnění těchto sociálních napětí, které hrozí destabilizovat zemi. Zdá se, že stávající komunistické vedení Číny je ve vztahu k aktuálním problémům lidí mnohem vnímavější, než byl kdysi bolševik český (o ruském ani nemluvě). Strana a vláda průběžně lidem slibuje zlepšení podmínek a zvýšení podpory chudých oblastí. V tomto směru se také zřejmě ledacos daří. Limity má ovšem Čína v energetické nesoběstačnosti státu a v obrovských problémech v oblasti životního prostředí.

Čína je dnes jedním z největších dovozců ropy. Hlad po této strategické surovině je zde obrovský. Odráží se to i v čínské diplomacii, která se v poslední době kromě Spojených států a Ruska zaměřuje hlavně na země, které produkují ropu (Nigérie, Venezuela, Saudská Arábie). Závislost na ropě se bude zřejmě prohlubovat, protože strana a vláda rozhodly, že tisíce malých uhelných dolů je třeba uzavřít. Uhlí přitom dnes tvoří asi 60% čínské spotřeby energie. Pokračování v těžbě energetického uhlí ve stávajícím obrovském rozsahu si ovšem země nemůže dovolit. V uhelných dolech zde umírá velký počet havířů. V tomto směru je Čína opravdovou velmocí. Spalování uhlí, zejména ve staromódních elektrárnách, zatěžuje také životní prostředí. Zatím není tak úplně jasné, čím by se eventuálně zrušené energetické kapacity nahrazovaly. Novinové komentáře většinou předpokládají, že uhlí se bude nadále těžit hlavně pro chemickou výrobu. O modernizaci uhelných elektráren jsem toho mnoho nenalezl. Dovoz plynu z Ruska je jistě jednou z možností. Hlavním rozvojovým potenciálem v energetice ale zůstává energie jaderná, o tom není myslím žádných pochyb. Čína nicméně má i programy ve vztahu k obnovitelným zdrojům. Kolem Šanghaje roste distrikt ohavných „větrníků“, které ovšem jak známo mají spíše symbolický charakter a energetickou krizi nezažehnají.

Čínský tisk, alespoň ten anglicky psaný, je na komunistické poměry neobyčejně otevřený. K nalezení jsou komentáře k zahraničně politickým událostem, které vůbec neodpovídají centrálně deklarované politice. Tak třeba ve vztahu k Japonsku, nebo k energetice. Nalezl jsem také poměrně obsáhlý rozbor čínské sebevražednosti. Čínská lidová republika nevydává žádné statistické ročenky, které by se zabývaly takovými jevy, jako jsou duševní choroby, nebo sebevraždy. Sebevražednost je zde všem poměrně vysoká. Podle statistik příčin smrti dokonce sebevražda jako příčina smrti vede u mužů ve věku od 15 do 35 roků (květnové číslo časopisu China Today 2006). V zemi přitom prakticky neexistuje síť krizových center a psychiatrická péče je rovněž obtížně dostupná. Sebevraždou zde přitom končí svůj život každoročně nejméně 250.000 lidí (tedy 685 každý den). Sebevražedných pokusů, zejména u žen, je přitom podstatně více. Bude to tedy obrovský úkol pro čínské psychiatry, psychology a sociology, vybudovat nějaký rozumný systém prevence a psychiatrické péče. Zajímavé myslím je, že v celém poměrně dlouhém článku se ani jednou nevyskytuje výraz „deprese“. Význam této poruchy duševního zdraví zde jistě teprve bude doceněn.

Byly doby, kdy Čína vedla velmi tvrdou antinatalitní politiku. Byl vyhlášen koncept rodiny s jediným dítětem a zakazován větší počet dětí. Tato oficiální „jednodětná“ populační politika nebyla zatím centrem odvolána. Nicméně neberou ji prý už tak vážně. Mladí Číňané, zejména ti z bohatých provincií, se do vdávání a ženění nijak nehrnou. Podobně jako u nás se zde v posledních deseti letech výrazně zvýšil věk při prvním sňatku (oficiální statistiky jsem nenalez). Jak mne ujistil jeden z expertů zdejší Akademie věd, do módy zde přichází život na svobodné noze. Mnozí úspěšní mladí lidé zde (podobně jako ve vyspělé Evropě) děti vůbec neplánují. Stárnutí populace se tedy Číny zřejmě dotkne ze všech rozvojových zemí světa nejdříve.

doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc.
poslanec Evropského parlamentu (ODS/EPP-ED)