TGM a člověk v ohrožení

TG Masaryk věnoval velkou pozornost tragickému fenoménu sebevraždy. Od svých studentských let o sebevraždě přednášel a publikoval. Svá studia v této věci shrnul nakonec v dobře známé habilitační práci „Sebevražda jako soudobý společenský masový jev“, kterou předložil na vídeňské univerzitě v roce 1878.

Jako psychiatra mne vždycky fascinoval způsob, jakým Masaryk k problematice sebevraždy přistupoval. Byl si vědom toho, že jde o negativní sociální jev, který je masový, a který cosi vypovídá o existenciálních úzkostech a frustracích lidí. Jak praví TGM „Otázka po příčinách sebevraždy je také otázkou po štěstí a neštěstí lidstva“. Masaryk chápal sebevražednost jako indikátor jistého onemocnění společnosti. Ve své habilitační práci píše: „jsem přesvědčen, že jsem správně vysvětlil vlastní podstatu nemoci našeho století...“.

Je zajímavé, že TGM se zabýval také vztahem mezi sebevraždou a sebeobětování. Píše: „..sebeobětování platí za nejvyšší lidskou ctnost, ačkoli všeobecně také zde bývá životní síla obětována častěji, než je nutné..“

Masaryk konstatuje, že sebevražda jako masový jev je zcela neznámá u přírodních národů. Teprve civilizace a vzdělání přináší do života lidí existenciální psychologické prožitky.

Značný význam v sebevražednosti přikládá TGM hospodářským poměrům. Jak napsal „Aby chtěl žít, musí člověk moci ukojit své potřeby. Nemůže-li to ztrácí pro něho život svoji cenu, člověk se stává nespokojeným a nešťastným a hledá konečně dobrovolně smrt...“ Geniálně poznamenal: „Poněvadž pojmy o míře životní jsou relativní, tedy působí na vznik sebevražednosti vymyšlená nouze nejinak než nouze skutečná, ať už spočívá domněnka ta na poblouzení rozumu, nebo na mravní nedokonalosti“.

TGM o vzdělání: „Lidé vědí mnoho, velmi mnoho, ale jejich vědění nemá na jejich život daleko toho vlivu, jaký by mít mělo, a v tom je veliká chyba: učíme se příliš mnoho pro školu, a neučíme se dosti pro život...“ Soudil proto, že k sebevraždě disponuje spíše stav, který on nazýval „polovzdělaností“, než skutečné vědění a vzdělání. O současné své společnosti pravil TGM m.j. „jsme příliš rozumní, abychom byli dobrými, a příliš špatní, abychom byli moudrými. Náš světový a životní názor není harmonický, není dosti dobrý a krásný, aby nám dal a zachoval radost ze života...“

Velkou roli v hledání životní rovnováhy přisuzoval TGM náboženství. Bylo mu zdrojem hodnot a základních vyšších emocí. „Dodává člověku jako neviditelná vůně květině jeho vlastní hodnoty...“.

„Každý potřebuje duchovní vedení k pravdě, dobru a krásnu. Tímto vůdcem však může být jenom taková síla, která dovede vyplnit nejvnitřnější hlubiny lidské duše, a takovou je právě náboženství…ubývá-li nábožnosti, ubývá-li moci církve, ubývá také útěchy, naděje a radosti ze života…“

„Při velkém rozsahu a pokroku věd je však rozumová a mravní polovičatost tím větší; neboť ať si nikdo nemyslí, že důkladného vědění možno nabýt snadno, nebo dokonce hravě tak mimochodem; vědění se dosahuje těžce a těžce se tráví. Nebezpečí polovzdělání, povrchního okusování všeho a všude a úplného zanedbávání důkladnějšího a hlubšího studia všeobecných věd je tím větší, čím většího rozsahu dosáhlo dnes pole věd, čím se činí větší a rozsáhlejší požadavky na každého opravdového vzdělance a čím spíše se pro samé lapání po všem nakonec nedosahuje ničeho…“

Jakmile si TGM uvědomil, že nejčastější příčinou sebevraždy je nepřítomnost vyšších pozitivních citů a anhedonie z pocitu odcizení, hledá příčinu v bezbožnosti. Ztráta víry, naděje a lásky jako vrcholných a život zachovávajících hodnot je pro Masaryka především projevem bezbožnosti

Podle svých koncepčních předpokladů uvažoval TGM také o „terapeutice“ sebevražednosti. Tedy dnešním jazykem řečeno, o prevenci tohoto negativního sociálního jevu. Terapeutika podle TGM musí spočívat „v odklizování příčin, jež zlo způsobují“. Masaryk vidí, že „Téměř všichni teoretikové a praktikové snaží se odklizovat zla moderní společnosti hospodářskými a politickými reformami... Já však nedovedu mít tuto naději... něco práv a penězvíce nebo méně neodklidí pesimistickou omrzelost života...“

TGM soudí, že pravou profylaxí sebevražednosti je „odklizení nenábožnosti a souvisící s ní polovičatosti“.

„Chce-li kdo odklidit sebevražednost, musí v lidech rozvinout schopnost propracovat myšlenky a city, musí jim vštípit sílu a energii, dát jim mravní oporu.“ TGM uvádí, že mnozí vidí naději moderní doby především v umění. To se mu příliš nelíbí. Katarzi, nabízenou uměním, nepovažuje za plnohodnotnou. „Velmi špatně zná život, kdo se domnívá, že světovou záhadu možno z hlavy a srdce odkoncertovat. Umění může být ve službách náboženství, nahradit ho nedovede nikdy...“

Protože však není spokojen se žádným soudobým náboženským směrem, tedy ani s katolicismem, ani s protestantismem, spekuluje TGM o vzniku nějakého nového náboženského směru, založeného na křesťanských tradicích.

Čteme-li pozorně TGM, pak dokážeme čerpat nejednu inspiraci pro naši současnou osvětovou, terapeutickou i sociální práci. Podobně jako za časů klasikových, na přelomu devatenáctého a dvacátého století, také soudobá společnost trpí citovými odcizením a nedostatkem vyšších pozitivních emocí. Uplynulé století nedokázalo vyléčit tuto existenciální prázdnotu. Moderní politika a filozofie není o nic úspěšnější, než byla ta Masarykova, v hledání univerzálního rámce pro orientaci. Člověk v tísni bývá v postmoderním a multikulturním světě až příliš často bezradný. Nové náboženství je v nedohlednu a sebevražd neubývá. Nepochybně je to stále aktuální problém….