Lisabonská smlouva

Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství byla podepsána v Lisabonu dne 13. prosince 2007 zástupci 27 členských států. Podle svého článku 6 musí být tato smlouva ratifikována členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy a vstoupí v platnost dnem 1. ledna 2009 za předpokladu, že budou uloženy všechny ratifikační listiny, nebo nestane-li se tak, prvním dnem měsíce následujícího po uložení poslední ratifikační listiny.

Smlouva o Evropské unii obsahuje ustanovení umožňující revizi Smluv. V článku 48 se uvádí, že kterýkoli členský stát nebo Komise může Radě předkládat návrhy na změnu Smluv. Pokud Rada souhlasí, otevírá se tak cesta k tomu, aby její předseda svolal mezivládní konferenci.

Změna Smluv vyžaduje jednomyslnou dohodu všech členských států. Pro vstup nové Smlouvy v platnost je nezbytná rovněž ratifikace všemi členskými státy v souladu s jejich vnitrostátními postupy.

V posledních letech byla svolána řada mezivládních konferencí. Jejich výsledkem bylo několik pozměňujících smluv, zejména Jednotný evropský akt (1986), Smlouva o Evropské unii (1992), Amsterodamská smlouva (1997) a Niceská smlouva (2001).

Konsolidované znění Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy [PDF 3.31 MB]

Evropská ústavní smlouva

Návrh ústavní smlouvy Evropské unie se dnes zdá být tím nejdůležitějším unijním textem. Význam tohoto materiálu je myslím nesmírně přeceňován. Platí to jak pro jeho nadšené stoupence, tak pro jeho neméně nadšené odpůrce. Od samého počátku byla práce na návrhu ústavní smlouvy zatížena neobyčejnou spoustou dobrých úmyslů, a také velkých očekávání. Původním úmyslem zadavatelů "Evropské ústavy" bylo zjednodušení unijních smluv. Evropská unie měla být tímto textem připravena na fungování v nové, rozšířené sestavě. Je velice sporné, jestli se vůbec něco z těchto základních poslání podařilo.

Ústavní text je všechno možné, jen ne jednoduchým a přehledným souhrnem platných mezinárodních smluv, které zakládají Evropskou unii. Jde o text dlouhý, složitý a sofistikovaný, doprovázený celou řadou zrušujících ustanovení a výjimek. Zcela nadbytečně byla do ústavní smlouvy vložena upovídaná "Charta fundamentálních práv EU", která slibuje kde komu kde co. Od práv menšin po právo na práci a na kolektivní vyjednávání. Nikdy nám nikdo nevysvětlil, proč bylo nutné měnit poměry hlasování v Radě, dohodnuté v Nice. Ústava také zavádí nové, a to jistě ne právě levné instituce. Ministerstvem zahraničí počínaje a prezidentem EU konče.

Složitý a obtížně srozumitelný ústavní text je samozřejmě výsledkem kompromisu. Při známém dohadovacím principu práce ústavodárného Konventu, vedeného bývalým francouzským prezidentem tomu ani nemohlo být jinak. Podobnost se známou pohádkou Karla Čapka o tom, jak si pejsek a kočička upekli dort, není jistě úplně náhodná. Právě nepřehlednost, nové instituce a "upravené" kompetence členských zemí mohou pro budoucnost znamenat nejeden problém. Setrvalé ujišťování evropských federalistů, že tato ústava Evropskou unii zdokonalí, není podloženo žádnou skutečnou zkušeností. Jde spíše o zbožné přání.

Pro nás, nové členy Evropské unie je myslím již samo načasování ratifikace Ústavy velice nešťastné. Ledva se Unie dohodla na obecně přijatelném kompromisu v Nice, dříve než s tím kompromisem byly učiněny sebemenší zkušenosti, mění se nám podstatným způsobem pravidla hry. Noví členové se tak ocitají v Evropské unii, která se má řídit změněnými pravidly, přijatými v době, kdy jsme ještě plnohodnotnými členy nebyli. Nejsme jimi ostatně dodnes, protože pro nás platí některá přechodná omezení. V takové situaci bych považoval za ohleduplné, kdyby "staří" členové tolik nenaléhali na změnu pravidel našeho soužití. Moudřejší by bylo, několik let bedlivě pozorovat a analyzovat práci EU v nové, rozšířené sestavě. Po těchto zkušenostech pak navrhnout uvážlivé a fakty podložené úpravy smluv a práce institucí.

Referendum o ústavní smlouvě proběhlo nedávno ve Španělsku. Většina hlasujících tam tento text podpořila, a to přes výhrady, které k němu měla opoziční politická strana bývalého premiéra Aznara. Problémem španělského referenda byla nízká účast voličů. Když se k volebním urnám dostavilo jen necelých 43% oprávněných voličů, pak více než 70% pozitivních hlasů představuje jen zhruba třetinu voličského potenciálu země. Je tedy zřejmé, že ústavní text občanům EU nikterak nepřirostl k srdci. Můžeme myslím spolehlivě prohlásit, že tato ústava nijak nezlepšuje dobře známé odcizení politiky EU občanům v členských zemích.

Podíváme-li se zpět o několik málo roků, je neuvěřitelné, kolik času strávili politici EU nekonečnými debatami o ústavní smlouvě. Jakoby EU neměla jiné a větší problémy. Prošli jsme nejednotou ve vztahu k boji amerického spojence proti mezinárodnímu terorizmu, potýkáme se s hospodářskou a vědeckou i vzdělanostní stagnací. Evropská unie není schopna samostatně čelit prakticky žádné globální bezpečnostní hrozbě. Místo, abychom na tato témata svolávali konference a porady, zvolali jsme Konvent a nechali jej připravit ústavní text, který nás pravděpodobně neučiní ani o kousek lepší nebo srozumitelnější. Zcela jistě pak neučiní Evropskou unii efektivnější a lépe prosperující. Místo více svobody zavádí Ústava některé problematické povinnosti, místo zjednodušení dále komplikuje a šmodrchá práci unijních institucí. Možná platí, že přijetí této ústavy nebude žádná katastrofa. Stačí však taková úvaha k tomu, abychom s textem souhlasili? Domnívám se, že nikoliv.

Kompletní znění návrhu Evropské ústavní smlouvy je k dispozici v českém jazyce na portálu práva Evropské unie:

http://europa.eu.int/eur-lex/lex

EUROPE DIRECT (call centrum),
aneb „zavolejte Evropě a požadujte informace“