Doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina CSc., poslanec Evropského parlamentu

Týden v Evropském parlamentu
24.6.2005

Uplynulý týden zasedaly parlamentní výbory a uskutečnilo se bruselské „Malé plénum“.

„Můj“ Legislativní výbor hlasoval některé významné body, které se na plénum dostanou v červenci. Mezi nimi jednoznačně dominovalo hlasování o pozměňovacích návrzích, podaný ke směrnici o „softwarových patentech“. Výbor rozhodoval o více než 250 podaných návrzích, které se pokoušely změnit k lepšímu poslední opus Komise na dané téma, tedy tak zvanou „Společnou pozici“. Tento kompromisní text doznal některé změny v porovnání s tím, co opustilo parlament v předchozím volebním období. Sám zpravodaj, socialistický francouzský poslanec Rocard se snažil o podstatnou změnu celé filozofie návrhu více než čtyřiceti úpravami. Výbor se nakonec přidržel spíše té „Společné pozice“ z Komise. Jistě není ideální a jistě se nebude zamlouvat všem, nicméně přináší asi nejméně nejasností. Při této příležitosti se jistě znovu obnoví debaty o tom, jestli Evropská unie vůbec podobnou směrnici potřebuje. Mnozí tvrdí, že bez softwarových patentů by bylo lépe. To může být samozřejmě úvaha správná, ovšem jen za předpokladu, že by Evropská unie byla izolovaným ostrovem. V globalizovaném světě se dnes pohybuje nejen softwarový byznys. Pokud takové patenty znají ve dvou nejsilnějších ekonomikách na světě, tedy v USA a Japonsku, nemůže se jim vyhnout ani Evropa. Jistě by bylo mnohem lépe, kdyby se konečně podařilo rozumně legislativně ekonomicky pojednat společný komunitární patent. Tak, aby se pokročilo dále ke skutečnému jednotnému trhu. Má-li se Evropská unie pohnout kupředu ve výzkumu, vývoji a inovacích, potřebuje jednotný a pokud možno levný patent, který by nahradil stávající nákladnou heterogenitu. Direktiva CII („Computer Implemented Inovation“) je tak jen jakýmsi salámovým krokem k jednotné úpravě alespoň v této dílčí oblasti.

Hodně v pozadí bitvy o softwarové patenty zůstaly další body jednání výboru, týkající se vyrovnávání nesmluvních závazků a volného pohybu služeb. Jestli se vůbec někdy direktiva o volném pohybu služeb dočká realizace, pak nepochybně v hodně okleštěné podobě. V současné době panuje v EU poněkud špatná nálada, charakterizovaná mimo jiné značnou nedůvěrou k nově přistoupivším zemím. A volný pohyb služeb je ve starých členských státech až příliš často vydáván přímo za hrozbu ekonomické prosperity.

Malé plénum se především zabývalo ukončením půlročního lucemburského předsednictví a zahájením předsednictví britského. Oba ty procesy byly samozřejmě ve znamení neúspěšného posledního jednání hlav unijních států. Lucemburský premiér Juncker nehýřil právě dobrou náladou. Mezi šéfy evropských vlád se stalo jakousi módou sezóny, vydávat neúspěch Ústavní smlouvy EU za událost apokalyptického významu pro celou Unii. Většina státníků se snaží to odmítnutí vydávat jen za jakési odložení, které bude následováno tím, že odpůrci ústavního dokumentu budou přivedeni k rozumu. Druhým významným neúspěchem lucemburského předsednictví nepochybně je nedohoda na rozpočtovém výhledu na roky 2006-2013. Evropská unie se v dané chvíli chová málo racionálně a zbytečně emotivně. Vcelku bez ztráty kytičky se podařilo EU rozšířit o deset nových členů. Místo, aby se takový nesporný úspěch oslavoval a chválil, nastala obecná deziluze. Ta má ovšem úplně jiné příčiny, než je ono rozšíření.

Přestože jsou ve vnitropolitických šarvátkách, a někdy i na unijní úrovni nové členské země vydávány za příčinu hospodářské stagnace, příčiny leží úplně jinde. Evropskou unii se nedaří modernizovat. Z kdysi tak halasně vyhlašovaného „Lisabonského programu“ vzdělávání, vývoje a inovací, nezbylo dnes prakticky nic. Je zřejmé, že staré členské země se odmítají vzdát všech těch komplikovaných regulací a nákladných sociálních „vymožeností“, které táhnou EU dozadu. Nastupující šéf EU, britský premiér Tony Blair to ve svém skvělém projevu řekl jasně. Co je to za efektivní vládnutí, a co je to za sociální politiku, když plodí ekonomickou stagnaci a rostoucí počty nezaměstnaných? Vyzval evropské politiky k zásadní diskusi nad budoucností hospodaření EU. Snahy jeho kolegů, označit za největší rozpočtový problém EU otázku britského „rabatu“ označil za pokrytecké. I s vyjednaným rabatem je dnes Británie druhým největším přispěvatelem do společných fondů. Blair naznačil ochotu jednat o postupném zániku známé britské „návratky“ peněz, pokud ovšem bude zásadně změněno vynakládání společných prostředků. Zejména více než čtyřicetiprocentní podíl, věnovaný na zcela zbytečné zemědělské dotace by se nepochybně dal využít jinak. Vyšší investice do vzdělávání, vývoje a výzkumu potřebuje dnes UE jako soli. Tony Blair současně poukázal na to, že mezi dvaceti nejlepšími univerzitami světa jsou dnes jen dvě z Evropy (obě samozřejmě britské). To také něco říká o pozornosti, jakou EU věnuje modernizaci, efektivitě a vědeckým přístupům. Jak ukázala diskuse, nebude to mít Británie se svými postoji úplně jednoduché. Zejména němečtí a francouzští socialisté se do Blaira pustili s plným nasazením. Vytýkají mu neochotu, opustit zmíněný britský „rabat“, nejsou spokojeni s jeho kritikou neefektivního a nákladného sociálního státu kontinentálního střihu. Jisté ovšem je, že Evropská unie má dnes na vybranou jen mezi pokračující stagnací a špatnou náladu, nebo zásadními reformami, které urychlí její ekonomický růst. Právě diskuse o reformách je problém. Většina obyvatel „starých zemí“ si zatím žádný neúspěch dosavadní hospodářské politiky neuvědomuje. Většině z nich se daří relativně dobře, a jediný, kdo ruší jejich klid, jsou noví členové, se kterými si spojují pokračující ekonomickou stagnaci. Negativní emoce se tak obracejí proti rozšiřování EU, přestože do tohoto procesu nebyly investovány žádné zdroje navíc proti. Naopak, Unie si dopřála poměrně hodně muziky za velice úsporný rozpočet. Veřejné mínění však dospělo k názoru, že rozšíření je příliš nákladné, a že je bude třeba zpomalit, ne-li zcela zastavit. Západoevropské politické elity zatím nedokázaly tyto postoje svých občanů změnit. Zdá se, že jediným, kdo má v této věci racionální postoje, zůstává Velká Británie. To je ovšem hodně mál,o, protože lze očekávat, že se v nastávajícím britském předsednictví všichni vrhnou na Tonyho Blaira jako na hlavní překážku pokroku. Je to krásný příklad evropského politického paradoxu.

Malé plénum schvalovalo také některé finální texty. Mezi nimi asi nejvíce pozornosti vyvolalo projednávání „statutu poslance Evropského parlamentu“. Jde o výraz snahy, dát všem evropským poslancům stejné podmínky, bez ohledu na to, ze které členské země přišli. Platy jim má někdy v budoucnu vyplácet Evropská unie ze společného rozpočtu. Podobný jednotný statut mají dnes samozřejmě úředníci unijních institucí, nebo soudci Evropského soudního dvora. Snad stokrát jsem musel odpovídat na duchaplné otázky novinářů, jestli si myslím, že navržený plat 7000 měsíčně je za „tu vaši práci tam přiměřený“. Masmédia nějak zapomínají uvést, že se to vůbec netýká našich stávajících příjmů. Jednotný poslanecký statut, pokud vůbec bude kdy schválen členskými zeměmi, začne platit nejdříve v roce 2009. Navržená výše platu poslance je asi polovina toho, co dnes pobírá vysoký úředník Komise, a necelých čtyřicet procent toho, co dnes pobírá soudce Evropského soudního dvora. Viděno bruselskýma očima, nejde tedy o částku nějak přemrštěnou. Je třeba říci, že pro poslance z některých zemí tato, tuzemskýma očima viděno vysoká částka, znamená výrazné snížení stávajícího platu. Právě pro různé přístupy z různých členských států není myslím vůbec jisté, že společný statut europoslance spatří nakonec světlo světa.

doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc.
poslanec Evropského parlamentu (ODS/EPP-ED)
 |  |  |  |

RSS, logo | Informační kanál RSS