Týden v Evropském parlamentu
26. - 30. 9. 2005

Druhá zářijové plenární zasedání ve Štrasburku začalo přivítáním 53 pozorovatelů z Bulharska a Rumunska. Pozorovatelé se budou účastnit práce výborů a komisí, nemají však samozřejmě hlasovací právo. V souladu s ustanoveními dohody z Nice se po přijetí Bulharska a Rumunska za řádné členy v příštím roce zvýší počet europoslanců z nynějších 732 na 785. Tento stav potrvá až do roku 2009, kdy další evropské parlamentní volby vygenerují 736 europoslanců z 27 členských států. Noví kolegové byli přijati vlídně, avšak nikoliv s nadšením. Vlna euronadšení je za námi a převládá racionální pragmatismus. Kdyby se tento rozšiřovací krok dal zastavit, mnozí by o tom uvažovali. Zejména ve vztahu k Rumunsku existují mezi evropskými politiky vážné výhrady.

Z projednávaných bodů se největší bouřka strhla nad materiály, které se týkají Turecka. Nejprve Evropský parlament poměrně velkou většinou hlasů rozhodl, že vyhoví požadavku EPP a odloží schválení protokolu o přidružení Turecka k EU v nové, dvacetipětičlenné sestavě. Evropští demokraté toto rozhodnutí nepodpořili, protože soudí, že nelze k Turecku přistupovat s apriorní nedůvěrou, jak dnes činí někteří unijní politici. Také diskuse o politickém usnesení k zahájení rozhovorů o vstupu Turecka do Evropské unie byla v mnohém podivná. Vyhlašovaly se obecné pravdy, které se vydávaly za neobyčejné objevy. Mezi ně patří prohlášení, že vyjednávání o vstupu je proces "s otevřeným koncem". Jakoby takové vyjednávání mohlo být jiné. Turecko bylo napomínáno za situaci Kurdů, za sto let starou genocidu Arménů, za špatné postavení žen a tak podobně. Jisté je, že vyjednávací kapitoly o vstupu obsahují samozřejmě podrobné zkoumání všech těchto kritických otázek. Proto není třeba přijímat žádná nová opatření, ani klást Turecku nové podmínky. Předpokládá se, že vyjednávání bude trvat nejméně deset let. V té době se samozřejmě jak Turecko, tak Evropská unie může v mnohém změnit. Dnešní varování a strašení Tureckem je proto hodně nerozumné, byť zřejmě odpovídá většinovému postoji zejména francouzské a německé veřejnosti. Evropští demokraté toto podivné prohlášení, plné výhrad proti Turecku, nepodpořili. Podle mého názoru nelze Turecko dnes z integračního procesu vyloučit, protože tato země je příliš geopoliticky cenná. Turci nepochybně o členství v EU velice stojí. Návrhy na "privilegované partnerství", které opakovně zazněly z úst evropských politiků, je nejen neuspokojují, ale přímo urážejí. V případě opravdové roztržky s EU bude Turecko tlačeno od Evropy, což je naprosto nežádoucí. Turecko není arabská země, jeho islámská podstata je nepochybná, nicméně již dlouho zde existuje hluboce zakořeněná odluka církve od státu, snad jako v jediné islámské zemi. Tato situace může světu demonstrovat, že Evropa se svými křesťanskými kořeny je schopna soužití s islámskými státy, pokud zachovají žádoucí odstup k náboženskému fanatismu. Turecko má blíže ke Spojeným státům a Izraeli než některé členské země EU. Jeho geopolitická cena neklesla tím, že na jeho hranicích již není rozmístěna agresivní Rudá armáda. Jeho hranice se zeměmi Středního východu jsou neméně důležité. Turecká kauza obnažila také jiný bolavý bod. Když se přijímal Kypr za člena Evropské unie, mlčky se tolerovalo, že přijímáme vlastně řeckou část Kypru jako jediného reprezentanta té země. Rozdělení ostrova není ani rok po přičlenění k EU překonáno. Někteří politici naléhají, aby Turecko uznalo Kypr již dnes. Je to myslím zbytečné "tlačení na pilu". Turecko si nemůže dovolit Kypr neuznat, protože by to jeho přičlenění k EU zcela znemožnilo. Kdy přesně k tomuto nezbytnému kroku dojde, to je myslím nejen věcí Turecka, ale také Řecka a Kypru.

Celá diskuse o Turecku ukázala, jak se v posledním roce změnila nálada uvnitř Evropské unie. Odmítnutí ústavní smlouvy vedlo u některých evropských politiků k hluboké skepsi a ztrátě sebevědomí. Dosavadní vyjednávací mechanismy považují za nespolehlivé a málo efektivní. Navrhují počkat s rozšiřováním a využít ten čas ke zlepšení vnitřní situace v EU. Na tom návrhu zcela jistě něco je. Rozšiřovací furor, který se snažil simultánně prosazovat oba protichůdné vývojové trendy EU, tedy integraci a rozšiřování, musel jednou skončit. Je však třeba počítat s časovou dimenzí. O definitivním přijetí Turecka se nebude rozhodovat dříve než za deset roků. Členské země budou přitom mít zcela samostatné právo veta. Člověk pak nerozumí tomu, proč se máme integraci Turecka všelijak bránit.

J.M.Barroso, předseda Evropské komise, vystoupil s novou iniciativou. Komise prověřila své legislativní návrhy pro Evropský parlament a třetinu z nich, konkrétně 68, stáhla z projednávání. Má se tím zabránit dalšímu bytnění evropských regulací. Barroso je odhodlán vést boj s přeregulovaným unijním prostorem i nadále. Odborníci přehodnotí celé platné právo a jsou odhodláni zrušit nadbytečné, nebo zcela zbytečné regulace. Také mnoho těch, které se překrývají. Více než deset legislativních aktů upravuje dnes prý jen označování výrobků na trhu. Nikdo pak neví, kdo se v takové právní džungli vyzná. Za prioritu Komise povařuje její předseda direktivu o volném pohybu služeb. Služby tvoří 80% tržního obratu, a proto bez jejich uvolnění nelze evropský tržní prostor považovat za jednotný. Je třeba trvat na další kroky ve směru, který naznačuje Lisabonská strategie. Klíčovými problémy jsou samozřejmě ekonomický růst, zaměstnanost a bezpečnost občanů. Stále platí, že žádný evropský stát sám o sobě není schopen globální konkurence. Pokud Evropská unie dokáže svou ekonomiku integrovat a vystupovat jednotně i ve vztahu k ETO a podobným organizacím, pak zde jisté předpoklady k aktivnímu podílu na globalizačních změnách existují. Jak Barroso řekl na schůzi politické frakce EPP-ED, je jisté, že v příštích několika letech žádná evropská ústava existovat nebude. Musíme se naučit žít s dohodami, které platí, a diskutovat postupně o budoucnosti. Někteří europoslanci dávají najevo že nejsou příliš spokojeni s dosavadní prací této Komise. Tvrdí, že Barroso by měl zahájit masivní přesvědčovací kampaň, která povede k jakési reinkarnaci staré a odmítnuté ústavní smlouvy. Je to myslím postoj hodně nerealistický a naivní. Největší aktualitou EU je dnes samozřejmě unijní rozpočet na léta 2007 - 2013. Jde-li o peníze, pak blednou všechny ostatní politické půtky. Zcela jistě se nepodaří přesvědčit čisté plátce, aby své příspěvky do rozpočtu zvýšily. Doufejme, že se je podaří přesvědčit alespoň o tom, aby je nesnižovali. Předseda Komise pravil, že pokud v tomto směru najde britské předsednictví kompromis, pak jeho mise bude úspěšná.

Úplné ticho je v Evropské unii kolem návrhů na reformy, které opakovaně přednesl britský premiér. K jeho návrhům se nikdo s velkých evropských státníků nevyjádřil se silnou podporou. Část Blairových výzev byla evidentně adresována Francii. Ta však zatím ústy svých politických reprezentantů zcela odmítá jakékoliv změny v oblasti zemědělských dotací.

Pozitivní zprávou je výsledek referenda o vztahu Švýcarska k novým členským zemím. Je zajímavé, jak ochotně švýcarská veřejnost přijímá volný pohyb pracovních sil ve vztahu k novým členským státům. V tomto směru jsou Švýcaři evidentně mnohem méně xenofobní, než lidé v Rakousku, nebo Německu. Něco to o psychologické situaci uvnitř EU nepochybně vypovídá.

Na plénu se projednávaly také další zajímavé body. Třeba rezoluce, týkající se vztahů se Spojenými státy v oblasti obchodu s vínem. Komise vyjednala s americkou stranou dohodu, která umožní vývoz evropských vín do USA, a bude také regulovat dovoz z této produkční oblasti. Spornými momenty jsou zde technologie, zejména přidávání vody do amerických vín. Také označování některých amerických vín názvy, které předstírají, že víno vzniklo v evropských tradičních produkčních oblastech.

Parlament také schválil podklady ke směrnici, která upřesňuje účetní pravidla a pravidla auditu ve velkých obchodních společnostech. Směrnice zejména zpřísní auditorský proces, a to jak vnitřní, tak vnější. Impulsem k tomuto opatření byly známé ekonomické aféry velkých firem v zámoří i v Evropě, naposledy třeba v Itálii.