Projev Jaroslava Zvěřiny na Kongresu ODS v Praze, 6.12.2008

Videozáznam projevu zde

ODS a Evropská unie

Jaroslav Zvěřina, OS Tábor, Evropský parlament

Již čtyři roky je Česká republika členskou zemí Evropské unie. Myslím, že se příliš nemýlím, když řeknu, že většina našich členů a našich voličů je v Evropské unii ráda. Získali jsme to, po čem jsme od sametové revoluce zcela jistě toužili.

Evropská unie nepochybně nepředstavuje jakési zjevené dobro a v mnohém si zasluhuje kritiku. Je to společenství, vyznačující se deficitem demokracie, vysokou byrokracií a kompulzivní produkcí stále nových a nových předpisů a regulací. Jde současně o společenství obrovské, které představuje veliký a tedy vděčný terč pro nejrůznější kritiky. Je samozřejmě otázka, jestli to někdy s tou kritikou nepřeháníme, jestli nejsme ochotni s vaničkou vylít i dítě.

Naše evropská politika má dvě dimenze, domácí a zahraniční. Občanská demokratická strana se v obou oblastech snaží prosazovat svůj vyvážený eurorealistický program. V posledních letech se však stává, že ve směru k občanům vysíláme rozhádané a vnitřně nejednotné signály. Podobně jako v jiných oblastech působíme jako spolek, který neví, co vlastně chce. Přirovnávání Evropské unie ke komunistickým, nebo nacistickým diktaturám považuji za zásadní nedorozumění. Stejně je nedorozuměním urputný boj některých z nás proti obsedantní posedlosti institucionální reformou, kterou se vyznačuje současný hlavní proud unijní politiky. Obávám se, že pro tento boj nelze na české politické scéně nalézt efektivní spojence. Také tím nezískáme výrazné sympatie našeho elektorátu, který je k Evropské unii naladěn spíše pozitivně.

V rámci Evropské unie se naši politici, a také my europoslanci myslím svědomitě snažíme, získat pro eurorealistické postoje vlivné politické spojence. Je evidentní, že se to příliš nedaří. Naším jediným vlivnějším spojencem je strana britských konzervativců. Jejich poslanecký klub je však ve vztahu k Evropské unii vnitřně rozpolcený. Dohoda, kterou uzavřel Mirek Topolánek s Davidem Cameronem předpokládá ustavení specifické reformní frakce v Evropském parlamentu po příštích volbách. Myslím, že tato dohoda, bude-li naplněna, je maximem možného. Předpokládá ovšem výrazný volební úspěch zúčastněných stran.

Politický spor s institucionální reformou jsme nepochybně nevyhráli. Můžeme obdivovat chrabrý irský lid za to, že v referendu odmítl Lisabonskou smlouvu. Nicméně naše nadšení pro referenda by se nemělo přehánět. Je jisté, že kdyby před rozšířením o nové členské země byla u našich sousedů vyhlašována lidová hlasování, sotva bychom dnes byli členským státem Unie. S názory naprosté většiny významných unijních politiků se budeme muset nějak popasovat. Někteří naši kritici Evropské unie propadají až jakémusi evropskému mesianismu. Domnívají se, že je povinností našich evropských přátel, osvojit si naše skvělé představy a reformní názory. Tak to však v nadnárodních institucích nefunguje. O své pravdě buď přesvědčíme významné politické spojence, nebo se musíme smířit s tím, že demokraticky respektujeme postoje většiny a stejně demokraticky s nimi polemizujeme. Rozčilování, jak praví český politický klasik, rozčilování není politický program, který by vedl k úspěchu. V tomto směru velmi podporuji vyvážený postoj naší současné vlády.