Kdo se prý (ne)hodí pro manželství

Mladá fronta DNES, Jaroslav Zvěřina, 8. září 2006

Sepisování nejrůznějších návodů, které mají vést spoluobčany k pořádku a úspěchu, zdá se snadné. My, životem a odbornou praxí dokonale poučení, míváme tendenci rozdávat rady napravo i nalevo. Pokud jsou založeny na kuchyňské psychologii, nevedou zpravidla k problémům.

Horší je, když do takového manuálu proniká jednostranná odbornost a snaha své bližní nehodnotit podle praxe, ale podle diagnostických kategorií. Právě tato „nehoda“ se myslím stala při sepisování kapitolky o „lidech pro manželství nevhodných“, která je součástí učebnice pro základní školy.

Lidé by si prý neměli „zvolit partnera s nějakým typem odchylky ve vývoji sexuality“. Na to, že partner je „odchylný“, se však nemusí přijít po mnoho roků. Nemluvě o tom, že jsou sexuální odchylky, které neznamenají velké riziko pro manželské soužití. Vyvarovat se partnerů s „psychopatickými rysy“, to je jistě rada přímo královská. Vždyť ani školený psycholog či psychiatr takové „rysy“ nemusí hned odhalit.

Jaká matka, taká Katka

Seznam nevhodných zahrnuje i lidi „úzkostné“. Dovedu si představit komplikovaný klinický seminář, který by se mohl snažit o definici takové úzkostné poruchy, která je opravdu pro rodinný život překážkou. Tvrzení, že „úzkostní rodiče mívají úzkostné děti“, je z rodu kuchyňských moudrostí typu „jaká matka, taká Katka“. Tato dehonestující zmínka o úzkostnosti jako povahovém rysu může být v praktickém životě hodně zavádějící. Žáci jsou poučováni o tom, že by se měli vyhnout lidem, kteří mají příliš nezralý nebo konfliktní vztah se svými rodiči. Takto obecně to zcela jistě neplatí. Zejména dnes, kdy se neúplné rodiny staly téměř sociální normou. Do podobných učebních textů by se neměly vkládat diagnostické psychiatrické manuály, ale spíše doporučení vázaná na každodenní praktické zkušenosti s lidmi. Je pozoruhodné, že ten negativní výčet neobsahuje osobnostní vlastnosti, jako je násilnictví, sobectví, neodpovědnost, nestálost a přehnaná žárlivost. Tedy povahové rysy poměrně snadno rozpoznatelné a uplatňující se v každodenním praktickém životě.

A to není jediný problém

Učebnice obsahuje samozřejmě i další sporně zpracované úseky. Antikoncepce, interrupce a sexuální výchova obecně jsou nepochybně z mnoha ohledů kontroverzním tématem. Poučení by zde mělo být komplexní a zcela jistě by nemělo opomíjet ani postoje vycházející z fundamentalistických náboženských pozic. Ať již křesťanských nebo třeba islámských. Náboženská dogmata nejsou v tomto světě zdaleka „překonaná“. Mládež by měla vědět, že se s nimi bude setkávat. Ostatně objektem výchovy jsou i děti z rodin, které jsou hluboce nábožensky založené. Uvádět v učebnici tohoto typu, vydávané v roce 2000, závěry Helsinské konference z roku 1975 jako něco, co by mohlo ovlivňovat partnerské vztahy dnes, to je přímo nepochopitelné. Dnešní mladé lidi bychom spíše měli poučit o nebezpečích, která plynou ze svazků s osobami z jiných etnických a náboženských prostředí. Praktický život našich mladých generací se začíná velice „globalizovat“ a výchova by na to měla pružně reagovat. Učebnice „rodinné výchovy“ nejsou samozřejmě jedinými, které nejsou na výši doby. Podobně je tomu s některými učebními texty v oblasti dějepisu, občanské výchovy a jiných předmětů. Možná by se ministerstvo školství místo permanentních reforem mělo zabývat schopností pedagogických expertů efektivně aktualizovat své produkty.

doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc., psychiatr, sexuolog a europoslanec