Týden v Evropském parlamentu
10.6.2005

Plenární zasedání ve Štrasburku mělo několik závažných témat. Dominovala jim pravděpodobně rozprava o rozpočtových výhledech, tak zvaná „Bögeho zpráva“. Nebylo vůbec snadné, nalézt kompromis mezi návrhy Komise a názory bohatých členských zemí. Ochota ekonomicky silné evropské „šestky“, zvyšovat své příspěvky do rozpočtu EU nijak neslábne, protože je nulová. Evropský altruismus, kdysi tolik vyhlašovaný, je minulostí. Rozšiřování Evropské unie přineslo „starým“ členským zemím nová politická rizika, a to zejména ve vnitřní politice. Ekonomické oživení se zatím stále nekoná, což občané často přičítají právě novým zemím, které jsou vesměs ekonomicky slabší. Ta úvaha samozřejmě není přesná, protože rozšiřování pořizuje zatím Evropská unie levně, bez zvyšování objemu vynaložených prostředků. Rozvinula se zajímavá debata o „britském rabatu“. Británie je jak známo čistým plátcem, který ze společného rozpočtu čerpá relativně málo prostředků v oblasti zemědělství a strukturálních fondů. Proto si kdysi vybojovala navracení ušetřených prostředků ve větší míře než ostatní země. Debaty ukazují, že Spojené království si na toto privilegium zatím sáhnout nenechá. Dalším tabuizovaným bodem je stále proslulá evropská zemědělská politika. Ta bude i nadále polykat více než 40% společného rozpočtu, protože Evropský parlament odmítl její alespoň částečnou „renacionalizaci“, tedy vrácení zemědělských dotací na národní úroveň. Pokud se úvahy o příspěvcích členských zemí do společné pokladny točily na počátku debaty kolem 1,27% národního HDP, kompromisní verze (mezi 1,0% navrhované bohatou šestkou a 1,27% v původním návrhu Komise) uvažuje po úsporných škrtech s 1,07% HDP. Myslím, že pozice výsledného kompromisu na popsané škále dobře znázorňuje míru altruismu uvnitř EU. Frakce ODS se při hlasování o rozpočtovém výhledu zdržela. Ne proto, že bychom dosažný kompromis považovali za nepřijatelný, ale proto, že zpráva na několika místech obsahovala přímé odkazy na „ústavní smlouvu EU“, která nebyla ratifikována, a nemá tedy v podobných textech co dělat.

Z dalších projednávaných bodů stojí za zmínku zejména Akční plán boje proti terorizmu. Připravuje se rozsáhlá informační kampaň a předpokládáme vytvoření finančních fondů, které by sloužily pomoci obětem teroristických útoků. Při projednávání materiálu o financování teroristických skupin byla zřejmá malá efektivita možných preventivních opatření. Teroristé jsou zřídka financováni nápadně vysokými mezinárodními transfery peněz. Poměrně moderní formou získávání prostředků je vytváření nevládních organizací, které organizují „charitativní sbírky“. Takové akce někdy pomáhají buď přímo získat peníze, nebo prostředky odjinud „vyprat“. Není vůbec jednoduché, takové akce odhalovat a zabránit jim.

Na plénu se rovněž diskutovalo o nadcházející schůzi Evropské rady, a to především ve vztahu ke „klinické smrti“ Evropské ústavní smlouvy po francouzském a nizozemském referendu. Předseda Komise J.Barroso vyzval k pokračování v referendech a ratifikacích, protože prý „všechny členské státy mají právo se k ústavě vyjádřit“. Cílem Komise jakoby bylo, dospět k jakési přetahované mezi členskými státy. Předpokládá se zřejmě, že většina členů nakonec ústavu nějak ratifikuje, což by mohlo vytvářet zpětný tlak na „neposlušné“, kteří ratifikovat odmítli. Myslím, že je to úvaha nesprávná. Postoje k ústavě se samozřejmé odmítnutím ve Francii a Nizozemí staly více negativními. V tomto ohledu jistě nejlogičtější je postoj Velké Británie, která zatím o referendu vůbec neuvažuje. V rozpravě zazněly hlasy, které varovaly před pokračováním v rozšiřování. Předseda naší frakce EPP-ED H.J.Pöttering přímo vyzval k vytváření „pravdivého obrazu“ Bulharska a Rumunska, a rovněž k „otevřenosti“ při předvstupním vyjednávání s Tureckem. Konec Evropské ústavy samozřejmě není koncem, ani ohrožením, samotné Evropské unie. Je zajímavé sledovat, jak nerealistická byla očekávání některých politiků ve vztahu k ústavnímu dokumentu. Někteří přední evropští politici snad opravdu věřili tomu, že ona ústava je způsobilá přinést do EU pokrok, blahobyt a klidnou budoucnost. Teď se jim jejich sen rozplývá, a oni reagují katastrofickými prožitky. Čím dříve se vrátí od úzkostné paniky zpět k racionalitě, tím lépe pro Evropu.

Jistý zájem médií vyvolala také zpráva Komise, kterou se do jednání vrací dlouholetá trvalka unijní agendy, jednotný statut poslanců Evropského parlamentu. Jak je obecně známo, poslanci EP mají jednotný statut ve vztahu k vypláceným dietám a cestovním náhradám. Jejich platy a důchodové pojištění jsou národní, a tedy hodně různé. Platy, vyplácené národními parlamenty se pohybují v širokém pásmu od 500 do 12.000 Eur. Před několika lety Komise navrhla sjednocení této platové rozdílnosti na 8.500 Eur. To však Rada nakonec odmítla. Nyní se předkládá návrh, podle něhož by z prostředků EU dostávali poslanci jednotný plat 7000 Eur s odpovídajícím důchodovým pojištěním. Tato úprava by mohla platit nejdříve od příštího volebního období. Nejde tedy v žádném případě o to, že „si poslanci zvýšily platy“, jak o tom referovala některá česká média. Tohoto volebního období se věc vůbec netýká. Ostatně ani případné přijetí neznamená zavedení jednotného statutu automaticky.Členské země budou mít až desetileté přechodné období, ve kterém si mohou s platy svých poslanců dělat co chtějí. Jde samozřejmě jak o ty, jejichž dnešní příjmy jsou nižší, než navrhovaná hranice, tak o ty s příjmy vyššími. Vždyť pro italského poslance (s platem 12.000 Eur měsíčně) navrhovaný statut znamená snížení platu od 40%. Přechodné období je tedy nezbytné, má li kdy vůbec něco jako společný statut existovat. Domnívám se, že evropští poslanci by se někdy měli dopracovat k nějakému jednotnému příjmu. Tak je tomu u všech unijních institucí. Vykonávají konec konců všichni stejnou činnost, a příjmová nerovnost je v takové situaci dlouhodobě neudržitelná. Nikdo nikdy vážně neuvažoval o tom, že by třeba evropští komisaři, nebo soudci Soudního dvora měli brát národní platy. Nicméně věc je v jednání, a konečné slovo v ní nebude mít Evropský parlament, nýbrž vlády členských zemí.