Změna věkové hranice je alibismus

Právo, 16.09.2004

O snížení patnáctileté hranice trestní odpovědnosti se začne více diskutovat vždy, když se mladík ve věku mladším než patnáct roků dopustí nějakého brutálního činu. Dívky se v tomto věku agresívních deliktů prakticky nedopouštějí.

Znám dva typy zastánců snížení zmíněné věkové hranice. Ten první typ bývá profesionál v oblasti policie, výchovy nebo sociální práce. Je upřímně zděšen tím, jak dětští delikventi vycházejí ze svých činů bez trestu. Vědomi si své beztrestnosti, smějí se mu do obličeje. Když je konečně dostane rozhodnutím soudu někam do ústavu, jsou za pár dní na útěku zpět a smějí se mu znovu.

Ten druhý typ je blízko veřejnému mínění a soudí, že mladí pachatelé potřebují přísné tresty, protože koneckonců jen trest může něco zlepšit. Oba popsané motivy jsou jistě srozumitelné a je třeba je brát vážně. Přesto se nedomnívám, že by se s věkem trestní odpovědnosti mělo něco dělat.

Především každá taková věková hranice je samozřejmě arbitrážní. Lze snášet nejrůznější argumenty pro i proti ní. Společnost však s ní mnoho let žije, jsme na ni všichni zvyklí. Měli bychom takovou tradici ctít a vážit si jí. Vždyť sama o sobě nemá zcela jistě žádný přímý vztah k trestné činnosti dětí a mladistvých. Sotva má účinky preventivní, protože agresor dětského věku, plný nezvládnutých emocí, těžko přemýšlí nad svou beztrestností. Zavádějící je také argumentace tím, že dítě dobře ví, že je zakázáno krást, ubližovat lidem nebo je dokonce zabíjet. I dítě hluboko pod patnáctiletou hranicí je samozřejmě docela dobře schopné takové věci pochopit. Nepřestává však být dítětem, tedy jedincem s nehotovou hodnotovou orientací a jedincem s nedokončeným duševním vývojem.

Problémem našeho zacházení s dětskými a dospívajícími delikventy přece není a nikdy nebyla věková hranice trestní odpovědnosti. Tím hlavním problémem je bezradnost sociálních, výchovných a právních institucí a jejich zoufalá neúčinnost. Náš stát nechrání dobře své občany před nebezpečnými pachateli, ať jsou, nebo nejsou trestně odpovědní.

Připomínám nedostatečně organizované ochranné léčby nepříčetných (a tedy duševně nemocných) delikventů. Dětští delikventi mohou být stokrát shledáni nebezpečnými svému okolí, může nad nimi být vyslovena ochranná ústavní výchova. Přesto nejsou pak ani dobře izolováni od společnosti, ani účinně převychováváni.

Dnes u nás dětský delikvent skončí buď na svobodě, nebo v dětském domově či psychiatrickém zařízení. Účinná izolace takového jedince je nedosažitelná. Ústavní ochranná léčba či výchova má podobu "létajících dveří". Dnes dětského delikventa umístíte a zítra (nebo pozítří nebo za týden) jej máte zase na útěku. Dokud na způsobu zacházení s těmito delikventy něco podstatného nezměníme, nemá smysl věkovou hranici jakkoliv měnit.

Co ostatně dokážeme tím, že některé dětské delikventy pošleme do vězení? Snad jen to, že je alespoň na nějaký čas izolujeme od ostatní společnosti. Vystavíme je však zhoubnému vlivu starších zločinců, kteří jejich další osudy budou formovat po svém.

Debaty o snížení hranice trestní odpovědnosti vcelku logicky vedou také k "přehodnocování" u nás platné hranice věku pro souhlas s pohlavním stykem. Také tato hranice je arbitrážně stanovena a lze ji všelijak zpochybňovat. Jsou státy, kde je nižší, jinde je naopak vyšší. Podle našich průzkumů sexuálního chování české populace začíná s pohlavními styky před patnáctým rokem jen několik málo procent lidí.

V nejrůznějších zdravotnických a sociálních statistikách figuruje příliš časný začátek partnerského sexu jako dobře známý a nezpochybňovaný rizikový faktor. Nebudou po nás děti po snížení věku trestní odpovědnosti žádat snížení této "sexuální" věkové hranice? Od podobného "průkopnického" počínání nelze zcela jistě očekávat nic dobrého.

Dítě je stvoření neobyčejně plastické a tvárné. Mnoho z toho, co nedobrého dělá, má tak či onak na svědomí jeho dospělé okolí. Obávám se také, že snížení hranice trestní odpovědnosti bude pomáhat rodičům a vychovatelům dětských nezvedenců, aby si nad nimi myli ruce a alibisticky přesunuli na ně svůj vlastní díl spoluodpovědnosti.

Česká společnost je po mnoho let uvyklá na věkovou hranici patnácti let jako tu, která v závažných případech (zločiny, sex, těhotenství) odděluje dětství od dospívání. Místo zavádějících diskusí o snižování věku trestní odpovědnosti pojďme diskutovat, jak zlepšit ochranu společnosti před nebezpečnými delikventy dětského věku nebo těmi, kteří jsou v období dospívání. Je evidentní, že nám to příliš nejde. Nicméně zmíněná věková hranice za to zcela jistě nemůže.