Týden v Evropském parlamentu
7. - 11.11.2005

Uplynulý týden byl věnován schůzím pracovních skupin a politických klubů. Vše se točilo kolem hlavních témat, která jsou zařazena na program plenárního zasedání příští týden ve Štrasburku.

Asi největší debaty zde byly kolem směrnice o registraci chemických látek (REACH), která by se měla ve Štrasburku hlasovat v prvním čtení. Jak tomu u komplikovaných předloh bývá, sešla se pěkná řádka pozměňovacích návrhů. Je jich asi 1.500 a zabírají téměř 900 stran. Na zřízení evropského úřadu, který by se věnoval registraci chemikálií a dohlížel na jejich používání zde existuje všeobecný souhlas. Komise již zvolila i místo. Úřad prý bude ve Finsku. Tam se ovšem shoda zastavila. Spory se vedou především o váhové a množstevní limity, které budou jednotlivé způsoby registrace zakládat. Také o ochranu důvěrných obchodních informací, a to zejména u látek, chráněných patenty. Nebezpečnost jednotlivých chemikálií by měla být hodnocena podle objektivních kritérií. Známý evropský systém "předběžné opatrnosti" by mohl ohrozit celá průmyslová odvětví. Debata kolem směrnice je tak hektická, že se situace mění každou hodinou. Je dokonce docela dobře možné, že se hlasování ještě nejméně o měsíc odloží, protože nebude k dispozici žádný kompromis, který by uvedené množství různých pozměňovacích návrhů učinil hlasovatelným.

Směrnice o volném pohybu služeb nepokročila ani o píď a zdá se, že je spolehlivě pozastavena. Nicméně nejrůznější stanoviska vládních agentur i lobbyistů se zde neustále přetřásají. Většina těch debat se točí kolem vyloučení některých odvětví ze směrnice. Nejnověji k nim přibyly také sázky a loterie. Také zásada země původu je mnohými opakovaně zpochybňována.

V pondělí jsem se zúčastnil manifestace iránského hnutí odporu. Poblíže Schumanova náměstí se shromáždilo několik tisíc demonstrantů ze všech evropských zemí. Hovořil jsem zde s etnickými Iránci z Německa, Belgie, Velké Británie a Portugalska. Ve svém vystoupení jsem vyjádřil přesvědčení, že Evropská unie musí změnit svoji politiku k Iránu. Tamní vláda v čele s presidentem Ahmadinejadem je evidentní hrozbou světové bezpečnosti. Desetitisíce příslušníků iránského hnutí odporu jsou v této věci naší jedinou rozumnou nadějí. Vojenský zásah proti Iránu sotva přichází do úvahy. Těmto lidem pak komplikuje život postoj evropských vlád. Hlavní mluvčí této skupiny, paní Maryam Rajavi žije ve Francii a tamní úřady jí nejsou právě nakloněny. Nesměla na bruselskou demonstraci dokonce vůbec přijet, protože nemá povoleno opustit Francii. Zatímco s vládnoucími fundamentalistickými mulláhy Evropská unie vede politické rozhovory, opoziční mudžahedinové jsou na seznamu teroristických organizací, což je stav dlouhodobě neudržitelný.

Americký institut IRI (International Republican Institute) sponzoroval vydání publikace "Why We Lost". Sborník statí o politice středopravicových stran ve střední a východní Evropě uspořádali Peter UČEŇ a Jan Erik Surotchak (Bratislava). Ty strany, o kterých se zde píše, vyhrály v letech 1996 až 1998 volby v Bulharsku, Maďarsku, Litvě, Makedonii, Polsku, Rumunsku a Slovensku. V dalším kole voleb mezi lety 2000 až 2002 šest z těch sedmi stran volby naopak prohrálo. Společným jmenovatelem vývoje v neúspěšných stranách byla jejich vnitřní slabost a rozbitá jednota pravé strany politického spektra. Tyto strany také v roli vládních stran byly konfrontovány s negativním makroekonomickým vývojem, který částečně odpovídal ekonomickým cyklům, částečně se vztahoval k transformačním nákladům při přechodu ke kapitalismu. Zvláštní společnou vlastností neúspěšných stran byla jejich neschopnost efektivní komunikace s veřejností, špatná PR politika a chyby ve vedení volební kampaně. Jen pragmatická politika zachránila pravicovou vládu premiéra Dzurindy na Slovensku. Knížka se nad těmito trendy zamýšlí a podrobně popisuje zkušenosti v jednotlivých zemích. Škoda že zde chybí kapitola o Česku, byla by nepochybně velice zajímavá.

V bruselské kanceláři německé nadace Konráda Adenauera přednášel čerstvý doktorand Univerzity v Lovani, Steven VAN HECKE o své disertační práci, která se zabývala formováním Evropské lidové strany. Ze zajímavé přednášky vyplynulo, že na pravé straně politického spektra neexistuje v Evropské unii jednota. Ani strany, které se definují jaké křesťanskodemokratické, nemají jednotný koncept a jednotnou ideologii. Jde o jakousi federaci stran, které se v pravolevém spektru vymezují mezi liberálním, konzervativním a křesťanskodemokratickým či křesťanskosociálním programem. O členství jeví živý zájem jak zástupci turecké pravice, tak britští konzervativci. Většina těchto stran se sice negativně vymezuje k socialismu, ale většina také byla v minulosti či přítomnosti schopna vládní spolupráce se socialisty v podobě nějaké formy velké koalice. Jakousi útěchu při pohledu na nejednotné pravicové šiky nám může dát konstatování, že ani socialisté na tom nejsou v současné době nejlépe, protože jejich politika osciluje od velmi levicové po velmi "pravicovou". Referující se příliš nezabýval situací v "nových" členských zemích EU, nicméně v diskusi, které se zúčastnili především zástupci německé CDU bylo opakovaně konstatováno, že problémem některých stran při spolupráci s Evropskou stranou lidovou je jejich kritický postoj k Evropské unii. Jakoby vyhraněný eurooptimismus byl základní hodnotou evropské pravice.