Týden v Evropském parlamentu
20.2. - 24.2.2006

V uplynulém týdnu probíhala v Evropském parlamentu jednání výborů a delegací.

Právní výbor se zabýval celou řadou různých legislativních předloh a zpráv. Asi nejaktuálnějším z nich jsou rozbory důsledků rozhodnutí Evropského soudního dvora ze 13.září 2005, kterým se uvedený soud přihlásil k logickému závěru o tom, že k zabezpečení uplatňování práva Evropských společenství může být použito trestních sankcí. Někteří legislativci toto usnesení vykládají jako možnost, vlámat se do trestně právních kompetencí členských zemí. Je to ryze legislativně jistě zajímavé, kdyby z toho trochu nemrazilo v zádech. Pokud bychom tuto tezi dovedli k dokonalosti, znamenala by jakési evropsky jednotné trestní sankce za činy proti unijní legislativě, a to zejména v oblasti životního prostředí. Zpráva, kterou se výbor zabýval, varuje před paušální aplikací takových závěrů a doporučuje Komisi, aby se začala podrobně zabývat jednotlivými případy a předložila Parlamentu výsledky analýz. Osobně se domnívám, že případné trestní sankce musí zůstat národní kompetencí, kterou samozřejmě může EU do jisté míry kontrolovat, protože takové sankce jsou konec konců součástí implementace unijní legislativy.

Pokračuje debata o možnostech harmonizace legislativy členských zemí u posledních vůlí a dědictví. Práce na tomto poli mají zatím povahu monitorování rozdílných podmínek v členských zemích. Protože národní legislativy vykazují veliké rozdíly, bude v této oblasti pokrok harmonizace nepochybně velice pomalý.

Evropská komise zcela nedávno oznámila chvályhodný úmysl, stáhnout z Evropského parlamentu 68 legislativních předloh, které se zdají být nadbytečné a neefektivní. Poslanci na to reagují dosti typických způsobem. Zpráva M.Bergerové, rakouské socialistické poslankyně, vyzývá Komisi, aby se neukvapovala, a aby stahování podobných předloh pilně konzultovala s Parlamentem. Zpráva se také snaží zabránit Komisi ve stažení nejméně čtyř z inkriminovaných 68 legislativních aktů. Nemyslím, že je to rozumné, protože v Parlamentu se toho času nachází již více než 400 legislativních předloh, a jejich redukce zjednodušení je velice naléhavým problémem, který by poslanci pokud možno měli podporovat, nikoliv komplikovat.

Legislativní výbor se spíše okrajově zabýval také financováním vědy a výzkumu v 7. rámcovém programu EU. Přitom došlo k zajímavému konfliktu nad navrženým ustanovením, které zakazuje výzkum embryonálních kmenových buněk. Je myslím dostatečně známo, že legislativa členských zemí se v tomto ohledu velmi liší. Některé země takový výzkum zakazují (na příklad Itálie, nebo Německo), jiné zde nekladou žádná zásadní omezení (Velká Británie, Nizozemí), jiné země podobné výzkumy různě silně omezují. Diskuse ukázala, že kompromis mezi restriktory a liberálními politiky bude sotva možný. Osobně soudím, že podobné diskuse patří do vědeckých grémií, zejména do etických komisí jednotlivých univerzit a výzkumných ústavů, nikoliv však do parlamentů. Moje zkušenosti z podobných diskusí ukazují, že ti, kdo rádi vědcům zakazují to či ono, jsou zpravidla vedeni svým náboženským přesvědčením, které ovšem různě přesvědčivě zakrývají nejrůznějšími vědeckými či spíše pseudovědeckými argumenty. Zda sporná restriktivní pasáž v konečném textu zůstane, rozhodne až hlasování v plénu.

Legislativní výbor zorganizoval také rozpravu odborníků o praktické aplikaci komunitárního práva v členských zemích. Z diskuse legislativců a politiků vyplynulo, že místo slibované větší transparentnosti a zestručnění legislativy EU jsme svědky špatně kontrolovaného bujení evropských regulačních opatření. Evropská komise slibuje vcelku chvályhodně, že bude postupovat směrem ke zjednodušení a snížení počtu legislativních předloh. Jak poukazovali někteří řečníci, neustále přibývá různých výhrad a obvinění, které ve vztahu k uplatnění unijní legislativy vznáší vůči členským zemím Evropská komise.

Protože termíny jednání právního a kulturního výboru byly prakticky identické, sledoval jsem rozpravy ve Výboru pro kulturu a vzdělávání spíše jen okrajově. Stále se hodně debatuje o možnosti, přidat peníze alespoň do některých vědeckých a vzdělávacích projektů. Předseda Komise J.M.Barroso opakovaně vyslovil podporu myšlence vybudování „Evropského technologického institutu“, který by se měl orientovat na špičkové vědecké projekty, a to zejména v oblasti moderních technologií. V jeho argumentaci mne nejvíce zaujalo konstatování, že Evropa přetahuje do svých fotbalových mužstev ty nejlepší fotbalisty z celého světa a vyplácí jim milionové gáže. Naproti tomu nejlepší světoví vědci odcházejí zcela plynule a pravidelně do zámoří. V USA dnes žije naprostá většina nositelů Nobelovy ceny za vědecká díla. V Evropě na ně žádné lukrativní nabídky nečekají. Uvedené tvrzení je nepochybně velmi pravdivé a stojí za zamyšlení. Nicméně otázka stojí, jak by ten trend mohl pomoci zastavit jediný, byť „evropský“, špičkový ústav. Potřebujeme změnu hodnotových schémat národních vlád, které by od prastaré myšlenky a „chléb a hry“, měly začít něco dělat pro intenzivní financování vědy a výzkumu.

Neformální sdružení „Přátelé svobodného Iránu“, vedené britským konzervativním poslancem Stevensonem uspořádalo diskusní stůl, věnovaný recentnímu vývoji v této zemi. Evropský parlament totiž v uplynulém týdne navštívil ministr zahraničí Iránské islámské republiky. Nedá se říci, že by evropské poslance právě nadchnul. Jeho odpovědi na většinu otázek o iránské politice byly vyhýbavé a nekonkrétní. Vedení, které zosobňuje prezident Ahmadinežád, je stále stejně fundamentalisticky kruté a v zahraniční politice naznačuje agresivní úmysly. Není také pochyb o tom, že Irán aktivně podporuje ozbrojené skupiny v sousedním Iráku, stejně jako agresivní výpady, související se známou aférou kolem karikatur islámského proroka. Účastníci diskuse se shodli na tom, že je třeba i nadále politicky podporovat iránskou opozici, zejména hnutí mudžáhedínů. Někteří poslanci by neváhali ani s vyhlášením ekonomických sankcí proti Iránu.

Německý „zelený“ poslanec EP Milan Horáček spolu s nadací Heinricha Bulla uspořádal seminář, věnovaný situaci romských žen v Česku, Polsku a na Slovensku. Za Česko zde vystoupily pracovnice některých romských nevládních organizací. Martina Horváthová zastupovala romskou organizaci „Manushe“ a „Slovo 21“ (www.slovo21.cz). Masmediální scénu reprezentovala z Česka Jarmila Balážová (Romano vodi: www.romea.cz).

Potěšilo mne, že se nevládní organizace intenzivně zabývají specifickou situací romských žen, které jsou ve svém etniku nepochybně více randomizovány než ženy ve většinové populaci. Prezentovány byly známé problémy romského etnika všude v Evropě: nízká vzdělanost, nízká profesní kvalifikace, vysoká nezaměstnanost a často nevalné sociální podmínky. Menšiny, které se obtížně adaptují na většinovou společnost, to nemají lehké nikde na světě. Ženské příslušnice těchto menšin pak nepochybně mohou být docela názorným indikátorem stavu věcí. Práce ženských romských organizací nepochybně zasluhuje podporu.