Ad "Ví ODS, co chce?" (Lubomír Zaorálek, Neviditelny Pes 6.1.2005)

Lubomír Zaorálek se pokouší získat pozitivní politické body nevybíravou kritikou ODS již dlouho. Jeho poslední opus však přesáhl myslím hranice vkusu i etiky, když argumentuje i vyslovenými nepravdami.

"Urputnost", se kterou odmítají Občanští demokraté návrh ústavní smlouvy pro EU, může překvapit snad jen člověka, který nikdy žádného politika ODS ani neviděl, ani neslyšel. Pokud opravdu bude ten text ratifikován naprostou většinou členských zemí, pak se tou situací budeme muset zabývat doma i v EU, ať již chceme nebo nechceme. Ustanovení o tom, že "se tím bude Rada zabývat", je v textu "Ústavy" skutečně přítomno. Jeho samotná existence je však důkazem toho, že ten text je přeplněn naprosto zbytečnými sekvencemi. Vykládat tu samozřejmou větu jako hrozbu pro ty, kdo by se snad dopustili nepřijetí "Ústavy", to je myslím hodně odvážné a hodně antievropské. Evropská unie pokud vím není žádný "žalář národů", který vlastní politici. Suverénem v EU musí být především občané. Rozhodují-li se, pak jim nikdo, tedy ani Lubomír Zaorálek, nesmí hrozit "nedozírnými následky", rozhodnout-li se jinak než si on a většina politiků přeje. Takové pohrůžky nejsou argumentem pro přijetí ústavy, protože kriticky uvažujícího občana spíše vedou k negativnímu postoji.

Občanští demokraté, ani prezident republiky nikdy nebránili vstupu Česka do Evropské unie. Tvrdí-li to pan Zaorálek, pak sám ví, že lže až se mu od úst práší. Skutečných odpůrců našeho vstupu bylo v řadách ODS rozhodně podstatně méně než v jeho vlastní politické formaci. Stačí se podívat na nejrůznější ankety a průzkumy. Ostatně ani elektorát Křesťanských demokratů se do EU nijak zvlášť nehrnul, není liž pravda?

Nasazovat odpůrcům "Ústavy" nálepku antievropanů není ani správné, ani objektivní. Politický konstruktivismus, jehož plodem je ústavní text, není jediným možným viděním světa. Je zde ještě skupina politiků, která není spokojena s integračním a federalistickým furorem. Evropská unie se zásadně rozšířila. Její komplikovanost se zvýšila. Abychom správně rozhodli o směrech reformy tak komplikovaného uskupení, měli bychom se konečně zastavit, pozorovat, pozorované vyhodnocovat, pak dále přemýšlet a na základě toho přijímat účelná reformní opatření. Čím složitější je systém, tím opatrněji bychom se do něho měli plést uspěchaně a bez zkušeností s jeho chodem. S fungováním evropské "pětadvacítky" nemáme dnes ještě zkušenosti prakticky žádné. Přesto si hodně politiků myslí, že dokáží její fungování smysluplně měnit. Obávám se, že tomu tak není, a že přehnaná pýcha značné části politiků EU dnes může napáchat více škody než užitku.

Nazvat návrh ústavní smlouvy pro EU "technicistním dokumentem" jistě není správné. Ústava kromě toho, že zavádí nové instituce a že mění pravidla pro rozhodování, obsahuje též známou "Chartu fundamentálních práv občanů EU", která je všechno, jen ne "technicistní". Jde o inventář výdobytků evropského socialismu, který k základním lidským právům přidává povětšině obtížně splnitelná evropská "pseudopráva", jako právo na práci a ochranu před propuštěním. Když evropská levice neuspěla se snahou, vnutit ten dokument do legislativy EU přímo, použila Konvent alespoň k tomu, aby jej dostala do složité a nepřehledné "Ústavní smlouvy".

Je velice sporné Zaorálkovo tvrzení, že "Ústava" zlepší akceschopnost EU v takových oblastech, jako je zahraniční a bezpečnostní politika. Tím, že ustanovíme instituci ministerstva zahraničí, ještě neustavujeme společnou zahraniční politiku EU. Všichni se přece dobře pamatujeme, jaká "jednota" panovala uvnitř Unie, když Spojené státy a jejich spojenci zahájili akci proti Saddámově režimu v Iráku. Zcela jistě si nepřeji, aby také mým jménem třeba prezident Chirak mentoroval Spojené státy, nebo kandidátské země. Skutečná shoda v zahraničně politických otázkách by měla nejprve existovat, aby mělo smysl zakládat na to ministerstvo. A co třeba skutečnost, že zdaleka ne všechny členské země jsou členy NATO, a že společná evropská obranná síla prakticky neexistuje? Zde nám také pomůže ústavní dokument? Naopak, podobná smlouva může v těch oblastech, kde nejednota panuje již dnes, tuto jen dále vystupňovat a proměnit ve vážná vnitrounijní napětí.

Pozitivní přínosy přijetí "Ústavy" EU jsou ve skutečnosti spíše pomyslné než praktické. Principy "subsidiarity" platí nepochybně již dnes. Text návrhu ústavní smlouvy nijak nezjednodušuje unijní vládnutí, naopak, zavádí nové a nové instituce a otevírá ještě větší prostor k již tak zbytnělé přeregulovanosti a unifikaci uvnitř EU. Které ty "nové a zásadní věci" text ústavní smlouvy přináší, a které jsou způsobilé zprůhlednit politiku EU a přiblížit ji občanům, to nám Zaorálek nikde nesděluje. O platnosti takového tvrzení by ostatně zcela jistě bylo možné s úspěchem pochybovat.

Postoje politiků k referendu jsou skutečně k pousmání. Stoupenci lidového hlasování se referendu brání vždycky, když by mohlo dopadnou jinak, než si oni přejí. Pan předseda Sněmovny evidentně není výjimkou. Zaorálek říká, že není možné, aby všichni lidé návrh ústavní smlouvy přečetli. Pro něho a velkou část politiků EU je zcela zřetelně důležité, aby pokud možno všichni občané s textem souhlasili, a to bez výhrad a zbytečného mudrování. Bude-li však používat na podporu "Ústavy", do které se zřejmě zamiloval na prvý pohled, především strašení "nedozírnými následky nesprávného rozhodnutí", může se jeho námaha minout poněkud účinkem.

doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina, CSc.
poslanec Evropského parlamentu (ODS/EPP-ED)