Doc. MUDr. Jaroslav Zvěřina CSc., poslanec Evropského parlamentu

Rozhovor pro volební noviny

V politice, a to v té vrcholné, jste již dvanáctým rokem. Jste nejen poslancem Parlamentu ČR, ale místopředsedou jeho výboru pro evropskou integraci a vedle toho na komunální úrovni v Táboře členem městského zastupitelstva. Nyní kandidujete za ODS ve volbách do Evropského parlamentu. To se vám v té politice tak zalíbilo? Jste přece i známý sexuolog, autor řady vědeckých prací a odborných publikací v tomto oboru.

Já ale ten svůj obor, svou milovanou sexuologii úplně nešidím. Působím dál jako lékař, i jako vysokoškolský učitel a soudní znalec. Skutečností ovšem je, že teď na to, čemu se říká vědecká publicistika čas nemám. Říkám si, že je to jen zatím. Že se k ní ještě v budoucnu dostanu.

A pokud jde o politiku, člověk by při každé své činnosti měl usilovat dosáhnout vrcholu a když z něj uvidí další, mít další cíl.

Přiznám se vám ale, že před mým vstupem do politiky jsem o něčem takovém neuvažoval. Byl jsem však o to požádán a vyhověl jsem. A vidíte, jak to dopadlo.




Jak to tehdy na začátku vaší politické dráhy bylo?

V roce 1992 za mnou přišli lidé z ODS s žádostí, abych za tuto stranu kandidoval. V jižních Čechách nebylo zase až tolik známých lidí, kteří by se hodili na kandidáty na poslance. Přijal jsem s tím, že jsem se nechal napsat dost hluboko pod podle odhadu jistě volitelná místa. Jenže voliči si mě „vypreferovali“. Dostal jsem tolik preferenčních hlasů, že jsem se díky jim stal poslancem Sněmovny tehdejšího národního Federálního shromáždění. Bylo to ovšem na půl roku, do rozdělení ČSFR.

Pak ovšem tragicky zahynul můj přítel a stranický kolega doktor Karlovský a já jsem byl namísto něj zvolen do čela táborské organizace. To už mi bylo jasné, že v politice nějaký čas zůstanu.




Proč jste si vybral právě ODS?

Je to pravicová strana, která vznikla doslova na zelené louce. Je homogenní a úspěšná. Vznikla a trvá a opět stoupají její volební preference. Inklinoval jsem a inklinuji k jejímu programu. Ke konzervativnímu liberalizmu, k větší svobodě jednotlivce, k svobodě podnikání, úctě k tradicím. Je to podobné, oč usilovali mí oblíbení zahraniční politici Ronald Reagan a Margaret Tchatcherová a u nás Václav Klaus. Stojí za to, něco pro to dělat.




Jak a z čeho jste čerpal pro svou politickou práci zkušenosti?

Doslova jak se dalo, za pochodu. Od doby, kdy se u nás v listopadu 1989 zlomil režim, vstupovali do politiky lidé bez větších zkušeností, zato plní odhodlání své zemi prospět. Určitě mnozí z nich to brali jako úděl dočasný, nepočítali s tím, že by se politice věnovali dlouhý čas. Byli mezi nimi právníci, kterým je blízká logika, ale i řada lékařů. Myslím si, že právě psychiatři a sexuologové měli mezi nimi v politické práci lepší pozici, protože umí komunikovat a zacházet s lidmi. Mají o současné populaci jasnou představu.

Tak trochu závidím mladým. Moje generace neměla tak obrovskou možnost přístupu k informacím. Vezměte si třeba tu širokou škálu informací z celého světa a nejrůznějších oblastí na internetu.




Nemyslíte si, že psychiatrickou praxi byste občas mohl či přímo měl uplatnit vůči některým svým poslaneckým kolegům?

Je jasné, kam otázka míří, ale podívejte se, ono to není ve sněmovně či v parlamentu docela tak, jak si o tom veřejnost dělá obrázek z občasných televizních přenosů, či některých novinových článků.

V politice je málo patologie, je hodně o předvádění se, o jistém přehrávání emocí. To k politické diskusi patří. Je to i lidské.

Byla doba, kdy té opravdové patologie bylo v politice mnohem víc. Vzpomeňme třeba období druhé světové války a dobu, která jí těsně předcházela.




Můžete v parlamentu využít zkušenosti ze zastupitelstva a naopak?

Samozřejmě, že mohu a také to dělám. V parlamentu se čas od času jedná i o komunálních problémech a je dobré je znát. A své znalosti z parlamentu jistě mohu a také využívám při projednávání některých záležitostí v zastupitelstvu.

V některých zemích je zcela běžné, že velká část politiků z vrcholných státních orgánů působí rovněž na regionální úrovni. Kupříkladu ve Francii je přibližně každý druhý z nich někde starostou. Vidím jako problém, když je někdo zvolen poslancem parlamentu a nemá zkušenosti z funkcí na  nižší úrovni.

Teď nás ovšem již čeká v této sféře příznivější období. Do vrcholové politiky budou vstupovat lidé, kteří vyzráli a politickou kariéru si prošli od píky. Už po sametové revoluci dorostla mladá generace.




V parlamentu a ve sněmovně jsou politické půtky běžné. Patří i na komunální úroveň?

Jsem přesvědčený, že vůbec nepatří. Zastupitelstvo by mělo spolupracovat na co nejlepším řešení místních problémů. To není o velké politice. Občasná politizace některých záležitostí na komunální úrovni je zbytečná, neužitečná a mnohdy působí až legračně.




Co považujete v politice za největší úspěchy, na kterých jste se jako poslanec podílel?

S ODS se nám podařilo vyhrát komunální volby, i volby na krajské úrovni. Na celostátní politické scéně je ODS hodně vidět a stoupá. Je úspěchem, že se podařilo zvolit Václava Klause prezidentem. Byl jsem u dělení ČSFR a úspěchem jistě bylo, že se to byl bezbolestný rozchod. Podařilo se za mé účasti odhlasovat celou řadu důležitých zákonů.

Možná bych toho mohl vyjmenovat víc, ale za politickou aktivitu vás lidé příliš nepochválí.

To když se mi něco podaří ve vědě, nebo když jsem pomohl nemocným, to je jiná odezva. Ale neberte to tak, že si stěžuji. U nás je to prostě takové, vím to a počítám s tím.




Je o vás známo, že poměrně často jezdíte na různé besedy a přednášky do škol. Ptají se vás tam účastníci jenom na problémy z vašeho lékařského oboru či z politiky a vaší poslanecké činnosti.

Občas vybočí z daného rámce. Jedna studentka mi kupříkladu na jedné z besed poslala lísteček s otázkou, co si myslím o tom, že si někteří lidé holí ohanbí.

Odpověděl jste jí?

Žádná otázka nemá zůstat bez odpovědi. Byla tam se mnou americká novinářka a tak z toho byla úplně vedle. To, na co ta studentka ptala, je kulturní fenomén. Před takovými patnácti léty bylo něco takového možné vidět pouze u etnických Arabů. Z naší společnosti pouze u lidí, živících se tělem. Tedy tanečnic či manekýn. A vidíte, dneska je to u části mladé části společnosti móda, podobně jako tetování nebo pearcink.




V současné době je několik ožehavých témat, které čeří hladinu veřejného mínění. Jak se vy díváte na široce a již poměrně dlouho diskutovaný problém registrovaného partnerství homosexuálů a lesbiček?

Zcela podporuji návrh zákona, který to schválí. Za chybný považuji kalkul odpůrců o jakési obraně tradičních hodnot. Doba se změnila a stejně tak i názor společnosti na zmiňovanou minoritu.

Nemůžeme na ní již dál hledět očima katechismu, kdy homosexualita byla nahlížena jako ďáblovo dílo, na zločin. Nikdo je už nechce léčit, vylučovat ze společnosti, či trestat, jak se to kdysi dělo.

Nemůžeme je diskriminovat a tak jim umožněme, aby svůj vztah stvrdili zákonným partnerstvím. Zkušenosti zemí, kde je to tak zavedeno, jsou veskrze dobré.

Nestojí to za ten boj. Pokud se to nezavede, ta menšina se bude radikalizovat. Umožněme jim obecně lidský vztah. Nikdo přece nemůže být v demokratické společnosti diskriminován.




Stále ve vztahu k vysoké kriminalitě u nás zaznívají hlasy po znovuzavedení trestu smrti. Co o něm soudíte vy?

Myslím si, že je chybou, že jsme ho vyškrtli z trestního zákona. Pro bezcitné vrahy a další pachatele nejtěžší trestné činnosti je to výrazem slabosti společnosti.

I vrazi, kteří vraždili několikrát, dostanou ubytování v docela slušně vybavené cele, pravidelně dostávají jídlo a je po ně postaráno po celý zbytek života.

Jejich doživotní trest je přitom výsměchem jejich obětem a pozůstalým.

Během své lékařské praxe jsem vyšetřoval řadu vrahů. Vím, o čem mluvím. Měli bychom zavést celoevropský rozhovor o znovuzavedení tohoto výjimečného trestu. Samozřejmě že jen pro těžké zločince, jejichž vina byla nade vší pochybnost prokázána, a to přímými důkazy, ne nějakými spekulacemi soudů.




A co soudíte o návrzích na uzákonění prostituce?

Považuji to za naprostý nesmysl. Stát by se na ničem takovém neměl podílet.

Zákon o legalizaci prostituce nemůže vyřešit současné problémy s ní. Je totiž velmi sporné, jak by změnil scénu, na které se prostituce v současnosti nabízí a odehrává. Myslím si, že jen malá část z těch, kterých se to týká by chtěla své počínání legalizovat. Ty ostatní to budou dělat dál nadivoko, tak, jako dosud.

Policie má dostatek prostředků, jak prostituci dostat z veřejných míst. Dostatek prostředků k tomu, aby zakročila proti těm, kteří se na místě veřejně přístupném chovají způsobem, který většině občanů vadí. Jde jen o jasný příkaz zjednat pořádek a dát k tomu příslušné pravomoci. Ne, házet tento problém na obce. Ty to vyřešit nemohou.




Co soudíte o úrovni prevence HIV AIDS v naší republice?

Jsme zemí, která muže hovořit o jasné koncepci této prevence. Již od osmdesátých let máme poměrně osvícenou politiku mírnění dopadu toxikomanických excesů. Bylo dobré, že po celou dobu byl dostatek jehel a injekčních stříkaček pro narkomany, kteří drogám propadli. Vzájemně se ale nenakazili a infekci neroznášeli dál, jak by se to dělo, kdyby si injekční stříkačky půjčovali.

Je u nás i poměrně málo extrémně promiskuitních lidí, což se rovněž příznivě odráží na počtu lidí, kteří u nás zmíněnou chorobou onemocněli.

Řekl bych, že se na tom zčásti příznivě odrazila osvěta a z podstatné části i kultivovanost prostoru, ve kterém žijeme. HIV AIDS již přestává být výjimečnou diagnózou. Naučili jsme se žít s vědomím, že je.




Vraťme se teď k vaší kandidatuře na poslance Evropského parlamentu. Myslíte si, že pro takový post máte dostatek zkušeností?

Nerad bych, aby to vyznělo samolibě, ale já si myslím, že jsem jeden z mála kandidátů, kteří takové zkušenosti doopravdy mají. Do roku 1998, než jsem se stal předsedou Výboru pro evropskou integraci, jehož jsem od roku 2002 místopředsedou, jsem o evropské politice věděl málo.

Prakticky od samého počátku jsem se zúčastnil předvstupních vyjednávání o členství České republiky v Evropské unii. Byl jsem v pravidelném častém kontaktu s poslanci národních parlamentů evropských zemí, i s celou řadou evropských osobností. Měl jsem možnost navštěvovat Evropský parlament v Bruselu i ve Štrasburku. Nasbíral jsem mnoho zkušeností a znalostí, získal řadu kontaktů.

To všechno nyní mohu a chci zúročit.




Co tomu říká vaše rodina?

Mám tři dcery, ale ty jsou už odrostlé. A výbornou, tolerantní manželku, která si na ten můj cikánský život už zvykla. Doteď to se mnou vydržela a snad už vydrží. Vlastně jsem rodinu v tomhle směru šidil už od roku 1977, kdy jsem nastoupil do Sexuologockého ústavu v Praze. Domů do Tábora jsem dojížděl vždycky koncem týdne. Já jsem vlastně takový víkendový manžel a otec. Takže tahle moje nová kandidatura k tomu pro rodinu nepřináší žádný stres.

Jen by se ty moje současné cesty do Prahy trochu natáhly do Bruselu a Štrasburku.

Kontakt s domovem bych samozřejmě neztratil. Poslanci EP tam nebudou žít celoročně. Zasedání parlamentu má být týden v každém měsíci.




Ty cesty po Evropě vám možná leckdo závidí. Můžete je vůbec využít třeba i k poznání pamětihodností a dalších turistických cílů?

V omezené míře ano. Ale věřte mi, že na to příliš času není a když nás někde pozvali k takové prohlídce, ani jsem si jí moc nevychutnal. Většinou přitom máte hlavu plnou jiných myšlenek na nadcházející nebo právě uplynulá jednání, moc se na to nemůžete soustředit.

A ještě k tomu řeknu, že se to vůbec nedá srovnávat s obdobím, kdy jsem jezdil na kongresy jako sexuolog. Tam volného času bylo mnohem víc. A za dobu, co dělám politiku, mi unikly třeba takové kongresy jako v Montrealu, v Chicagu, Brazílii…

Když jsme nyní jezdili s kolegy z parlamentního výboru, snažil jsem se s nimi cest využít ve volném čase k návštěvám škol a univerzit. I tam jsem získal mnohé cenné poznatky.




Bude vás některá z vašich tří dcer následovat ve vědecké nebo politické kariéře?

Jedna z nich jisté ambice má. Ale jsem hodně zvědavý na vnuky. Mám už čtyři, tři kluky a vnučku. Směrování se prý obvykle dědí po prarodičích a tak se uvidí, co z nich vyroste.




Plánujete už, co budete dělat, až jednou vyskočíte z toho politického kolotoče a život pro vás přestane mít hektickou podobu?

Asi budu hodně číst a psát, odbornou literaturu. Teď na to nemám moc času. Ale já o tom vlastně zatím ani nepřemýšlím, do politického důchodu se ještě zdaleka nechystám.



Hynek Klimek


 |  |  |  |
 |
pro nevidomé
 |
tisk
 |
AKTUÁLNÍ STRÁNKY ZDE
 |