"Smrt krásné stopařky"

autor: Hynek Klimek, novinář a spisovatel

Kniha, která vyjde v nakladatelství Pragoline v dubnu letošního roku, popisuje děj dramatického, emotivně vypjatého příběhu, mapuje skutečnou tragickou událost, kdy se šestnáctiletá Jana Štěpánková, studentka Obchodní akademie v Písku, rozhodla vrátit ze školy k rodičům do domovských, 17 kilometrů vzdálených Strakonic autostopem. Krásné studentce zastavil vrah.

V knize není popsán samotný brutální čin. Jak se vražda stala, ví jen vrah a odsouzený se u soudu k činu nedoznal. Proto ani nejsou známy všechny okolnosti a soudci vycházeli z řetězce usvědčujících důkazů. V knize je vylíčen neméně dramatický a drastický děj, a to tři týdny života Janiných rodičů, než bylo nalezeno její tělo a potvrdila se nejhroznější obava. Autor podle jejich vyprávění přibližuje čtenářům nejen jejich zoufalství a nervy drtící úzkost, ale i odhodlání nespolehnout se jen na policejní pátrání. Popisuje jejich až heroické úsilí dceru s pomocí nejbližších příbuzných nalézt a pokud je to ještě možné, udělat všechno pro její záchranu. Zoufalí se posléze obrátili o pomoc i k různým senzibilům a řadě dalších, o kterých si mysleli, že by mohli v pátrání pomoci. Dceru se vydali hledat i do nočních klubů v německém příhraničí.

Netušili, že od osudného dne, kdy stopovala, už nežije.

..."Pane Štěpánku,je to vaší dcery ?" slyšel jsem jako z velké dálky kriminalistovu otázku. Neodpověděl jsem mu. "Bohu, pojď sem !" vykřikl jsem do sousední místnosti na svou ženu. Přišla a vytřeštila oči. Chytili jsme se kolem krku a vytryskly nám slzy. Už se nás na nic neptali……

...Čtvrtek 30. června 2005
Studenti čtvrtého ročníku Obchodní akademie v Písku si jdou pro maturitní vysvědčení. Chybí mezi nimi jedna ze studentek, která s nimi v září roku 2001 zahájila studium.
Jana Štěpánková...

doslov: Jaroslav Zvěřina, psychiatr a sexuolog, poslanec EP

To první, co jsem pocítil po vyslechnutí příběhu šestnáctileté Jany a jejích rodičů, byl smutek nad tím, jak stále neopatrní jsou někteří mladí lidé ve vztahu k autostopu. Za svoji dlouhou práci soudního znalce jsem vyšetřoval až příliš mnoho pachatelů i obětí sexuálních deliktů, které má tento zdánlivě levný a jednoduchý způsob dopravy na svědomí. Po vší osvětě, po známém filmu „Smrt stopařek“, po neustálém nabádání, aby pokud možno neriskovaly, stále můžeme vidět na výpadovkách u českých obcí mladé dívky, připravené sednout si do uzavřeného prostoru automobilu s řidičem, o kterém nevědí vůbec nic. Přes veškeré výdobytky moderního feminismu zůstávají sexuálně agresivní delikty velikým „genderovým“ problémem: pachatelé jsou především muži, a oběti především ženy. Osamělá žena, a to zejména žena mladá, měla by mít stále na paměti, že pro některé zločince je čímsi jako lovnou zvěří. Existenci sexuálních agresorů je třeba mít neustále na paměti, a své chování tomu přizpůsobovat. Nejrozumnější prevencí samozřejmě zůstává, nepohybovat se sama a na odlehlejších místech. Velmi riskantní v tomto smyslu zůstává také společnost muže, kterého žena dobře nezná, a jehož spolehlivost není někým, nebo něčím potvrzena. Je zcela samozřejmé, že většinou se při autostopu vůbec nic nikomu nestane. Bylo by také smutné, kdyby tomu bylo jinak. Většina lidí jsou jedinci slušní a v podstatě neschopní vážnějšího trestného činu jen proto, že k tomu dostali příležitost. To by však nemělo nikoho z nás uklidnit tak, abychom té menšině darebáků zbytečně poskytovali příležitost….

Jana zřejmě kamsi pospíchala. Jako jistě vícekrát předtím, zvolila jednoduchý způsob přepravy, šla na autostop. Do cíle nedojela a stala se obětí těžkého sexuálního zločinu (jiná než sexuální motivace se nezdá příliš pravděpodobná). Pravděpodobný pachatel byl dopaden a odsouzen. Jisté je, že se k vraždě zatím nepřiznal, a dodnes tvrdí, že čin, za který byl pravomocně odsouzen, nespáchal. Soud ovšem jeho údajům ani při absenci přímých důkazů v tomto případě neuvěřil. Rodiče oběti o vině tohoto pachatele nepochybují ani trochu. Jejich vyrovnání s případem nepřispívají podivně agresivní reakce odsouzeného na jejich vyčítavé a obviňující dopisy. Mám zato, že správa věznice by podobné výměny názorů mezi odsouzeným a pozůstalými obětí měla být schopna zastavit. Zde bych jednoznačně doporučoval cenzuru příchozí i odchozí pošty. Myslím, že lidská práva odsouzeného, ani Janiných rodičů by se tím nepoškozovala, spíše naopak…

Případ je poučný také způsobem komunikace Janiných rodičů s policejními orgány. Je těžké, dospět zde k objektivním a racionálním datům. Nicméně rodiče tvrdí, že ztrátu dcery při nahlášení policejní instituci nebrali policisté příliš vážně. K bagatelizaci zde však nebyly žádné důvody. To děvče nemělo žádné problémy s chováním, ani se vztahem k rodičům. Nebyla to problémová „útěkářka“, a proto si rodiče zasluhovali alespoň ujištění úřadů o tom, že jejich problém je brán seriózně, a že je to problém také pro Policii a jiné úřady. Oběť měla u sebe mobilní telefon, takže by neměl být problém, zjistit, kde vlastně k vypnutí toho přístroje došlo, a okolí důkladně prohledat. Lokální policejní stanice prý také odmítla nabízenou pomoc většího počtu policistů k uspořádání rozsáhlejší pátrací akce v místě. Oběť byla nakonec v blízkém okolí skutečně nalezena, avšak zřejmě jen náhodou, a zcela zbytečně pozdě. Dokážeme se nepochybně, byť se skřípěním zubů smířit s laxností policejních expertů ve vztahu k bagatelní delikvenci. Když vám vykradou auto, nikdo se většinou ani nenamáhá zajistit takové stopy, jako jsou otisky prstů, nebo zajištění nějakých biologických stop, pokud vůbec jsou. Je-li však podezření na vraždu, nebo únos mladé dívky? Tady bych předpokládal u policejních expertů přímo hlad po stopách. Samozřejmě také prověření všech místních „známých firem“. Vystresovaní rodiče mají jistě tendenci stížnosti na policejní postupy přehánět, nicméně celý průběh tohoto případu ukazuje, že policejním postupům možná vskutku bylo co vytknout. Policisté jak se zdá, příliš brzy upřednostnili verzi o tom, že Jana se prostě rodičům „někam zatoulala“. S důkazy, které by pro takovou verzi alespoň trochu svědčily, s těmi si policisté hlavu nelámali. Dali přednost svému instinktu, profesionální deformací ovšem hodně pošramocenému. Nemohu se rovněž zbavit dojmu, že ani po náhodném objevení oběti nebylo hned a důkladně pátráno po všech stopách, které bylo možné získat.

Při pasivitě Policie, která se nakonec dočkala náhodného vyřešení případu, nezbylo zoufalým rodičům nic jiného, než pátrat na vlastní pěst. Již proto, aby si později nemohli nic vyčítat. Prověřovali přitom zejména poměrně optimistickou verzi, která předpokládala, že jejich dcera dosud žije. Že se tedy vzdálila z domova dobrovolně, a to v nějaké nejasně definované špatné společnosti. Lidé s vysloveně špatnou pověstí se ovšem v okolí jejich dcery nevyskytovali, a tak tato verze byla od počátku velmi málo pravděpodobná. Vyloučen neměl být ani nedobrovolný odchod, kdyby se Jana stala obětí obchodníků s „bílým masem“. Problém je v tom, že ani organizované kuplířské gangy většinou nesáhnou k vysloveně násilnému únosu nezletilé dívky. Takový čin je z mnoha ohledů příliš riskantní. Dají přednost nějakému dobrovolnému „náboru“ pod nejrůznějšími záminkami. Volí také raději oběti plnoleté, protože s jejich „legalizací“ není v zahraničí takový problém. Verzi o tom, že Jana je stále na živu, posiloval v jejich mysli také vypnutý mobilní telefon, jehož lokalizaci policejní orgány provedly pravděpodobně se zbytečnými odklady.

Je myslím poměrně typické, že zoufalí rodiče zmizelé dívky se stali také obětí několika šarlatánů, když využili služeb „senzibilů“, kteří jim poskytovali často zcela zavádějící informace. Pod vlivem takto získaných „informací“ sami marně pátrali také v erotických klubech v příhraničí, ale i v Německu. Je docela zajímavé, jak snadno se moderní člověk uchyluje k magickým postupům, dostane-li se do úzkých. Podobné akce zatím ještě nikdy, pokud je mi známo, nevedly k jednoznačně pozitivnímu výsledku.

Obecně vzato asi platí, že Jana byla příliš mladá a příliš dobře vychovaná na to, aby se mohla v českých poměrech stát obětí erotického byznysu. Tyto kruhy verbují své oběti přece jen poněkud jinde a jinak než náhlými a nevysvětlitelnými zmizeními. Bůh sám ví, kde všude by byli rodiče ještě ochotni po dceři pátrat, kdyby prostá náhoda nakonec nevedla k odhalení skutečného stavu věcí.

Současný duševní stav manželů Štěpánkových není dobrý. Oba mají pocit, že vrah jejich dcery byl potrestán zcela nedostatečně. Toho muže nenávidí, protože je to ten, který zničil jejich život a zmařil všechny naděje, které do budoucnosti své dcery vkládali. Soudí, že tomu, kdo byl za tu vraždu odsouzen, je třeba jeho vinu pravidelně a důrazně připomínat. Snad od něho očekávají nějaký pocit viny a pokání. Čekají a budou čekat marně. Ten člověk svou vinu popírá, protože je si dobře vědom toho, že orgány, činné v trestním řízení nemají proti němu rozhodující přímý důkaz. Nejde navíc o žádného trestaneckého nováčka, když ani sexuální agrese v jeho trestním rejstříku nechybí. Štěpánkovi by nejlépe udělali, kdyby s ním přestali komunikovat prostřednictvím dopisů, kterými mu připomínají smrt své dcery. Delikventní recidivista totiž na tyto dopisy reaguje po svém, tedy urážkami a pohrůžkami na takové úrovni, že z ní mrazí. Znovu opakuji, soudím, že úřady by měly být schopny tuto podivnou komunikaci zastavit. Nemá totiž vůbec žádný smysl.

Pro pozůstalé po obětech násilných zločinů nemáme zpravidla moudřejší radu, než je ta, že čas nakonec všechno zahojí. Manželé Štěpánkovi ovšem zůstali těžce poraněni jak ztrátou dcery, tak způsobem, jak na její případ reagovaly státní orgány. Postupy Policie považují za neprofesionální a ledabylé. Mají zřejmě alespoň zčásti pravdu, což je v jejich postojích posiluje. Problém ovšem je v tom, že ani geniální policejní inspektor by v tomto případě na jejich současném trápení nezměnil nic. Pozůstalé po obětech vražd je velmi obtížné dovést ke smíření se svým osudem. Často odmítají svou hroznou zkušenost brát podobně, jako jiné hrozné neštěstí. Kdyby jejich dcera přišla o život zhoubnou chorobou, nebo při vlně tsunami, či při zemětřesení, smiřovali by se s věcí asi lépe. V tomto případě je to pachatel a jejich snaha dobrat se u něho pocitů viny, nějak mu oplatit své trápení, vlastníma rukama jej potrestat, kdo komplikuje jejich vyrovnání se svým údělem. Myslím, že pro Štěpánkovy existuje prakticky jediná rada. Měli by se naučit ztrátu dcery vnímat jako přírodní pohromu. Existence vrahů z vilnosti patří totiž k našemu životu stejně tak, jako ono zemětřesení, nebo vlna tsunami. Pokud se svým osudem a s tragickými souvislostmi neopatrnosti mladé nerozvážné dívky seznámí veřejnost, možná zabrání alespoň tomu, aby se něco podobného mohlo přihodit jiným mladým dívkám a jejich rodičům. Svoji snahu po vyrovnání se ztrátou dcery by měli napřít myslím právě tímto pozitivním a ušlechtilým směrem. Pomáhalo by jim to mnohem více, než setrvalé ulpívání na nenávisti k psychopatickému vrahovi, který vše způsobil.

Zbývá klasická otázka „zločinu a trestu“. V tomto případě lze těžko odsuzovat názor Janiných rodičů, že trest pro vraha jejich dcery zůstává „nedostatečný“. Soud ovšem u vraždy, kde mu chybí přiznání pachatele i přímé důkazy, může sotva vynášet exemplárně tvrdé tresty. S jeho rozhodnutím nezbývá, než se smířit. Obecně nepochybně platí, že za zločiny proti životu a zdraví jsou v Česku udělovány někdy až nepochopitelně nízké tresty. Tento stereotyp prý alespoň poněkud oslabí nekodifikovaný Trestní zákon, který na sklonku roku 2005 prošel Poslaneckou sněmovnou. V podobných případech je však každý trest „nedostatečný“. Z chování odsouzeného vraha a z písemností, které odesílá Janiným rodičům se navíc zdá, že nějaká jeho náprava, nebo obrácení jsou velmi málo pravděpodobné..

Další informace:

• On-line prodej knihy Smrt krásné stopařky
• Diskuse na téma autostop
• Prezantace knihy Smrt krásné stopařky 23.5. v Hotelu Dvořák v Táboře
• Šmidingerova knihovna: Smrt krásné stopařky
• Autostop je pokoušení osudu