Autostop je pokoušení osudu

S docentem MUDr. Jaroslavem Zvěřinou, CSc., poslancem Evropského parlamentu (ODS) a přednostou Sexuologického ústavu 1. LF UK a VFN Praha rozmlouval Hynek Klimek

Po nekonečně dlouhé zimě konečně přichází jaro. Otepluje se, začíná se zelenat tráva, celá vegetace zvolna dohání zpoždění. U silnic se opět v daleko hojnější míře než v zimním období začínají objevovat stopaři a mezi nimi nezřídka i osamělé stopařky. Na knižním trhu je od začátku dubna má kniha „Smrt krásné stopařky“ o tragickém osudu mladičké studentky, která ze školy v Písku domů do Strakonic autostopem nedojela. Netušila, a ani nemohla tušit, že si mávnutím na blížící se auto zastavila svého vraha. Ke zmíněné knize jste napsal působivý doslov. Je mementem, a už jich byla spousta, avšak řada především mladých žen důvěřivě dál vyhledává autostop.

Ano, bohužel. Autostop je přitom záležitost, která může být velmi neblahá pro obě strany, tedy pro řidiče i stopující. Je třeba si uvědomit, že v poměrně těsném prostoru auta se ocitnou lidé, kteří o sobě vůbec nic nevědí. Nevědí, co je ten druhý zač, jaké má případně úmysly.

Přitom řidič na sebe navíc bere zodpovědnost, že pokud se při další jízdě stane něco nepředvídaného, není pro takovou událost pojištěný.

Dovolím si podotknout, že stopař přitom vůbec neví ani to, jaké jsou řidičské schopnosti jemu neznámého člověka za volantem. Občas pak trne a skrytu duše doufá, že dojede ve zdraví. Avšak že by některý v případě, že se mu řidičova jízda nezamlouvá, požádal nekompromisně o zastavení a vystoupil, patří k vzácným výjimkám a ani by to nemuselo dobře dopadnout. Ale to již odbočuji od tématu, jaké nebezpečí může číhat na důvěřivé stopařky.

Od doby, kdy byl natočen film „Smrt stopařek“, je tohle nebezpečí v povědomí široké veřejnosti. Řidiči se nijak neliší od běžného vzorku populace. Lze říci, že zhruba 95 procent řidičů je v tomto směru, tedy, že by představovali pro stopařku ohrožení, bezproblémových. Avšak zbývajících pět procent, a nenechte se ukolébat, že je to nízké číslo a tedy malý počet pravděpodobnosti, že na někoho takového stopařka narazí, je nebezpečných.

Jako soudní znalec jsem opakovaně posuzoval sexuální delikventy, kteří se na stopařky přímo zaměřovali, doslova je lovili. Stopařky, na které takoví delikventi narazí, jsou jejich kořistí sice nechtěně, ale přitom přesto vlastním přičiněním. Nemůžeme se spoléhat, že když žijeme v civilizované zemi, nemusíme se bát nebezpečí. Je třeba se mu vyhýbat, nenahrávat situaci, ve které se do něj můžeme dostat. A tak zdůrazňuji: Pozor! I mezi námi, v naší populaci, existují predátoři.

Je podle vás při autostopu pro stopařky nějaké místo nebezpečnější než jiné?

Je jasné, že nebezpečnější je stopovat v noci, v odlehlých místech. Tam už si stopařka přímo koleduje o problém. A jak jsem zmínil „lovce stopařek“, takové případy se podle mých zkušeností soudního znalce stávají především v okolí velkých měst, ale občas i na venkově, když samotné ženy přechází z tanečních zábav do bydliště v jiné obci.

Občas se také stává, že dámy, které se s partnerem na zábavě pohádají, se na truc vypraví samy za tmy domů, třeba i přes les. Velice si tak zahrávají s vlastním zdravím, i životem.

Jistě umíte doporučit ještě další zásadní prevenci kromě té, že zejména osamělé ženy by neměly stopovat.

Určitě galantní doprovod ze zmiňovaných zábav a podobných akcí, poskytnutý ženě která se tam ocitne sama některým dobrým známým, garde, není staromilství, ale kavalírský záslužný počin. Výborné bezpečnostní opatření, aby se tato žena dostala bez problémů ke svému domovu.

A co byste poradil takové ženě, která se do takového problémů s „predátorem“, jak takovému násilníkovi říkáte, dostane?

Na to je velice těžká odpovědět. Neexistuje univerzální rada. Každý pachatel se může v dané situaci chovat úplně jinak, někdy docela nepředvídatelně. Někdy, v nejhorších případech, jeho oběti nepomůže vůbec nic.

Jako zásadní bych zaskočeným ženám radil, neposilovat jeho negativní emoce. Snažit se komunikovat s ním. Ne být mu zcela po vůli, ale mluvit na něj. Někdy se to podaří až tak, že si úmysl nechá rozmluvit. Je ovšem fakt, že nejtěžší agresoři komunikaci dusí už v samém zárodku, nedají k ní ani příležitost.

A pak je třeba pokusit se nezpanikařit a využít každé možnosti k útěku. A křičet, pokud je naděje, že to někdo uslyší. I to občas pomůže. Někdo volání zaslechne, případně někteří násilníci se křikem vylekají a v obavě z prozrazení a dopadení ustanou v útoku.

Rovněž je třeba nevyhrožovat pachateli následky jeho počínání, mohlo by ho to vést k ještě horší agresi, k nápadu, pokud takový úmysl ovšem už nepojal předem, že oběť je třeba umlčet, aby ho po činu nevyzradila.

Pokud to jde, napadená žena by se měla pokusit jeho agresi mírnit, třeba mu i říci, že se ji líbí a že je ke styku s ním svolná a pak ho zkusit přesvědčit, že jindy a na jiném místě by to bylo mnohem lepší. Na oznámení policii je pak času dost. Rozhodně není dobré a je nebezpečné násilníkovi udáním hrozit.

Jak už jsem ale zmínil, daleko nejdůležitější a nejlepší je takovým situacím předcházet.

Přesná statistika, kolik žen své znásilnění nahlásí, není a ani být nemůže. Existuje ale odborný odhad. Určitě ho znáte.

Uvádí se, že z žen, které sexuální útok přestály, to ohlásí asi 30 procent. Ostatní to z různých důvodů tají. Mezi takové důvody patří, že se znásilnění dopustil přítel, kterého vdané ženy nechtějí prozradit nezřídka i kvůli tomu, že by se před manželem prozradil jejich vztah, mnohé se bojí opovržlivých reakcí okolí, což zejména na venkově nebývá nic neobvyklého, další se to snaží zatajit kvůli rodičům, aby se tím netrápili, starší kvůli dětem. Řada žen si není jistá, zda by si to jejich okolí nevysvětlovalo jinak, než jak tomu skutečně bylo. Bojí se o pověst.

Jistě se bojí také škodolibosti. Bohužel i ta bývá častou reakcí. Výrok Jiřího Grossmana z pořadu v Semaforu, že cizí neštěstí člověka vždycky potěší, patří k nejcitovanějším a je jistě velmi výstižný k stavu myšlení nemalého procenta našich současníků. Ovšem ty z žen, které se stanou obětí sexuálních násilníků a své znásilnění neohlásí, určitě nečiní dobře.

To určitě nečiní. Jsou dva aspekty, proč by to každá ze znásilněných měla udělat. Tím prvním je, že pachatelé takých činů by neměli zůstat nepotrestáni. Nelze přece tolerovat takové násilí. A spravedlnosti by neměli uniknout i proto, že by čin mohli zopakovat, když se jim po předešlém podařilo zůstat v anonymitě. To je může k recidivě i přímo povzbudit.

A vedle toho každá ze znásilněných žen by měla být vyšetřena lékařem, aby se předešlo případným zdravotním následkům. Většina z nich potřebuje přinejmenším psychologicko – psychiatrickou pomoc. Vždyť prodělaly šok. Mnohé z těch, které se rozhodly nastalou skutečnost utajit, se s tím pak ve svém nitru trápí. Mohou pak u nich nastat poruchy s až doživotními následky. Lékařské vyšetření je pro ně nezbytně nutné jako prevence.

Bohužel u nás nemáme taková místa, centra, kde by se takové ženy mohly přihlásit anonymně. Určitě by se zvýšil počet těch, které by tak po znásilnění lékařskou pomoc vyhledaly. Měly by to však i za současných podmínek udělat všechny beze zbytku. Kvůli sobě, ale i z důvodů prevence kriminality.

Další informace:

• On-line prodej knihy Smrt krásné stopařky
• Diskuse na téma autostop
• Prezantace knihy Smrt krásné stopařky 23.5. v Hotelu Dvořák v Táboře
• Šmidingerova knihovna: Smrt krásné stopařky
• Smrt krásné stopařky